A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Írán - Cestopisy

Tajuplná Persie - díl 3.

Dokončení cestopisu o Persii

Pondělí 3. 5. 2010 Vstávám v 6 hodin, v 7 je snídaně. O půl osmé máme pokračovat do Persepole. Venku ale prší a předpověď není dobrá, tak náš místní průvodce mění program a čeká nás celodenní prohlídka města. Do Persepole pojedeme zítra, má být lépe. Projdu se po ulici před hotelem a kupuji balenou vodu. V 9 hodin odjíždíme autobusem na prohlídku Šírázu. Šírázské růže, půvabné ženy, údajně nejkrásnější perština, poezie, těžké víno a datle, to všechno jsou atributy tohoto velkého města. Jeho počátky se datují do 7. století, kdy byla Persie dobyta Araby. Velkého rozkvětu dosáhl za Mongolského a Timurovského období, kdy se stal obchodním a kulturním centrem. Rozvíjela se kaligrafie, malířství, literatura a poezie. Umělci šířili slávu Šírázu daleko za hranice Persie. Podíleli se na výstavbě nádherných památek třeba v Samarkandu. Autor výzdoby Taj Mahalu v Indii také pocházel odsud. Poté, co Šáh Abbás I. přenesl své hlavní město do Isfahánu, Šíráz začal pomalu upadat. První panovník dynastie Zandovců Karím Chán se pokusil pozvednout jeho slávu a roku 1750 ho ustanovil hlavním městem. Éra panování jeho dynastie však byla krátká a nově nastupující Kadžárovci přenesli hlavní město do Teheránu. Dnes je Šíráz městem poezie a centrem vzdělanosti s jednou z nejlepších univerzit v Íránu. Prohlídku začínáme v Eramské zahradě. V překladu její název znamená Zahrada zemského ráje. Je to údajně jedna z nejkrásnějších zahrad v celém Íránu. Pršet už přestalo a začíná svítit slunce. Přesné datum založení zahrady není známé, ale zřejmě vznikla za Seldžucké dynastie. Opravená byla potom za Zandovců. Uprostřed zahrady je pohádkový kadžárovský palác Kach-e Eram z 19. století. Má 3 patra a je zdoben dlaždicemi s výjevy ze života na panovnickém dvoře. 3 terasy podpírají bílé štíhlé sloupy. Celý palác se odráží v modré hladině krásného bazénku lemovaného květinami. Zahrada je osázená různými exotickými stromy, keři a barevnými květinami. Do toho jsou zakomponována rozmanitá jezírka a fontánky. Ve velké oblibě jsou u Peršanů růže. Jejich pěstování je v Íránu přímo kultem.
Obyvatelé někdejší Persie vždy milovali zeleň a květiny. Asi proto, že většinu jejich země pokrývají pusté pouštní hory bez vegetace. Zahradní umění proto v této části světa dospělo k naprosté dokonalosti. Podle lingvistů právě perský název pro umělou zahradu pairidaeza stojí za původem slova ráj v mnoha evropských jazycích. Na rozdíl od japonských zahrad nejsou perské zahrady inspirovány okolní přírodou. Naopak, jejich podoba přímo kontrastuje s okolní pustinou. Je v ní vše, co venku za zdí chybí. Tráva, stromy, keře, květiny a voda. Ta je v pouštních krajích vždy symbolem štěstí a blahobytu. Peršané povýšili práci s vodou na umění. Když Arabové dobyli Persii, tak byli zdejšími zahradami tak uchváceni, že je začali napodobovat. A tak se staly zahrady s fontánami a vodotrysky chloubou islámské architektury. V zahradě je plno místních turistů, kteří dle rozmanitého oblečení pocházejí ze všech koutů země. Zastavuje mě skupinka dívek na školním výletě. Ptají se, jak se mi v jejich zemi líbí a zajímají se, jak to vypadá zase u nás v Česku. Na kopci za zahradou vykukuje mohutná budova místní univerzity, v jejímž majetku je nyní celá zahrada. Na vzdělání se klade v Íránu velký důraz. Země je díky embargu OSN dost izolovaná a nemá šanci, aby legálně získala nové technologie ze západu. Proto se snaží být co nejvíce soběstačná a vychovat si dostatečný počet vlastních vědců a techniků. Bez zajímavosti také není, že 60% vysokoškolských studentů tvoří ženy. Nejsou to odstrčené a nevzdělané chudinky. Mužům konkurují v celé řadě různých profesí-taxíkářky, policistky, úřednice, lékařky, vysokoškolské lektorky atd. V samém středu města se nachází citadela Arg-e Karím Chán-e Zand. Tvarem připomíná středověkou cihlovou pevnost, je čtyřhranná s ozdobným cimbuřím a v každém rohu stojí kruhová věž. Byla postavena v letech 1766-7 Karimem Chánem z dynastie Zand. Byla používána pro slavnostní příležitosti nebo přijímání královských návštěv. Za Kadžárovské dynastie tady bylo sídlo guvernéra. Později byla přeměněna na vězení. V roce 1971 byla zapsána na seznam kulturního dědictvím Íránu a začalo se s její rekonstrukcí. Středem nádvoří se táhne úzký dlouhý okrasný bazének lemovaný stromy a květinovými záhony. Dnes citadela slouží jako muzeum. V některých místnostech jsou dobové fotografie a různé expozice. Pár pokojů je zařízeno starodávným nábytkem. Terasu podpírají 2 dřevěné sloupy a na oknech jsou nádherně vyřezávané dřevěné výplně. Před citadelou se rozkládá velký park, kde relaxují domorodci a nechávají se od nás bez problémů fotit. Někteří nám dokonce sami ochotně pózují. Nyní jdeme navštívit nejposvátnější místo v celém Šírázu-mauzoleum Bogh-e-je Šáh-e Čerágh. Je tu pohřben bratr Imáma Rézy Sejjed Mír Ahmad, který v roce 835 zemřel nebo byl zavražděn v Šírázu. Dále tu odpočívá i jeho bratr Muhammad. Jedná se o významné poutní místo a panují tu velmi přísné bezpečnostní předpisy. Veškeré tašky a batohy musíme odevzdat v okénku u hlavního vchodu. To platí i pro foťáky a kamery. Je to dost pofidérní okénko-veškeré cennosti tam rovnají do jedné police a celá skupina dostaneme jen jeden společný lístek na všechny věci. Jelikož moje celá fotovýbava stála kolem 60 tisíc, tak z toho nemám moc dobrý pocit. Ale místní průvodce mě ujišťuje, že se určitě nic neztratí. Potom my ženy vstupujeme po jedné za plentu, kde nás prošacují a ustrojí do slušivého čádoru. Muži vstupují zase jiným vchodem, kde je mužská ochranka. Uvnitř se sejdeme. Nacházíme se na ohromném nádvoří, kterému dominuje velkolepá mešita se dvěma minarety a velkou kopulí. Veškeré vnější fasády jsou opět obložené mozaikami s úžasnými vzory. Je škoda, že si tu nádheru nemohu vyfotit. Ujímá se nás nějaký pracovník z návštěvnického centra a vede nás do své kanceláře. Tam nás usadí, pohostí čajem a rozdá nám obrázky a propagační materiály o této svatyni. Tak aspoň něco místo fotek. Měli jsme obavy, že bude následovat nějaká náboženská přednáška, ale nic takového. Po chvíli se s námi loučí a můžeme vstoupit do samotného mauzolea. Nádherou nám až oči přecházejí. Hrobka je celá ze stříbra, zdobená kaligrafickými nápisy a stříbrnou mříží. Poutníci se hrobky dotýkají rukama nebo ji i dokonce líbají. Zdi jsou obložené zrcadlovou mozaikou, všechno se třpytí, září a leskne. Jelikož se jedná o velmi konzervativní místo, máme strach, abychom se nedopustili nějakého faux-pas a nešlápli třeba tam, kam se nemá nebo se nedotkli něčeho zakázaného. První hrobka na tomto místě byla postavena v roce 1130. Od 14. století se stává poutním místem a kolem se stavějí teologické školy. Během stovek let byla svatyně několikrát poškozena zemětřesením a přestavěna. Poslední rekonstrukce pochází z roku 1958.
Toto je jediné místo v Íránu, kde jsme viděli, že se věřící v mešitě modlí. Jinak všechny mešity na naší cestě vždy zely prázdnotou, nebo v nich nanejvýš někdo pospával. To je pro nás dost překvapující zjištění, protože Írán je náboženský stát a měli jsme představu, že se tady všichni furt budou modlit. Ale opak je pravdou. Třeba v Egyptě nebo Tunisku často prodavači v poledne vytáhnou modlitební kobereček a nehledě na zákazníky jdou se modlit. Nebo lidé pospíchají k večerní modlitbě do mešity. Nic takového se v Íránu neděje. Zdá se, že většina Íránců své náboženské povinnosti moc svědomitě nevykovává. Sice jsou to muslimové, věří v boha, ale náboženství intenzivněji nepraktikují. Obřadů v mešitách se zúčastňují jen v určitých životních situacích. U východu jsem ráda, že se zbavím čádoru, který mě furt padal. Vyfasujeme zpět z úschovny naše věci (foťák je v pořádku) a vracíme se autobusem do hotelu. Máme hodinu a půl volno na individuální oběd. S přáteli se vydávám kousek od hotelu na hlavní třídu do jedné pizzerie. Dáváme si dohromady 2 pizzy, protože jsou obrovské a na pití kolu. Konečně něco jiného než kuřecí kebab. Pizza je moc dobrá, pochutnám si. V 16 hodin máme pokračovat dál, ale řidič asi zaspal. Čekáme na něj před hotelem. Přijíždí velký taxík a z něj vystupuje nějaká ománská nóbl rodina. Všichni na ně koukáme s otevřenou pusou. Páni na sobě mají bílé hedvábné noční košile až na zem a na hlavách bílé čepičky. Ženy jsou v černých vyšívaných nikábech. To je černý dlouhý hábit se závojem přes obličej s malým průzorem pro oči. Je vidět, že to jsou samé kvalitní drahé látky a ruce mají ověšené zlatem. Sluhové jim z auta vynášejí zavazadla. Konečně v 16:30 přichází náš řidič Xerxés a pokračujeme ke Khan medrese. Založil ji v roce 1615 Imám Gholi Khan jako teologickou školu pro 100 studentů. Je dosud v provozu. Zase se jedná o čtvercový objekt uprostřed s nádvořím, na kterém nechybí kašna a okrasné stromy. Kolem dokola jsou dvoupatrové arkády s mozaikovou výzdobou. Typický isfahánský stavební styl. Po úzkém schodišti se dá vylézt na střechu, odkud je výhled na Šíráz a okolní vysoké hory (kolem 3 000m n. m.). Autobusem se přesuneme na třídu ajatolláha Dastgheiba, kde se nachází skvost perské architektury-mešita Nasir al-Mulk. Byla dokončena v roce 1888 za panování Kadžárovské dynastie. O opravy a údržbu této jedinečné památky se stará nadace Nasir al Mulk. Mešita je proslulá hlavně svými dlaždicemi s květinovými motivy. Zde na rozdíl od ostatních mešit převládá červená, růžová a žlutá barva. Vnitřní modlitebna se skládá ze 3 lodí oddělených sloupy. Mozaiky v každé lodi jsou laděny do jiné barvy. Podlaha je pokryta perskými koberci a okna vyplněna barevnými skleněnými vitrážemi. Po prohlídce odjíždíme na severovýchodní okraj Šírázu, kde se nachází další monument-Koránová brána. V malé komůrce na vrcholku brány byly uloženy 2 vzácné rukopisy Koránu. Poutníci procházející bránou věřili, že jim tyto knihy požehnají jejich cestu a přinesou štěstí. Za Kadžárovské dynastie byla brána poškozena zemětřesením a v roce 1937 byly knihy odstraněny a umístěny do muzea ve městě, kde jsou dosud. Tak brána už asi ztratila svůj účinek. Dnes je součástí městského parku. Je odtud krásný výhled na město. Šíráz je město básníků a poezie. Narodili se v něm 2 velcí perští básníci islámského středověku Háfez a Saadí. Klasická perská poezie je v Íránu velmi populární i nyní v moderní době. K hrobům těchto velikánů neustále proudí davy lidí a přinášejí jim květiny. My navštívíme hrobku Chvádže Šamsuddína Muhammada Šírázé neboli Háfeze. Narodil se v roce 1320. Už od ranného mládí se zabýval arabskou a perskou poezií. Perfektně zřejmě ovládal Korán, protože jeho pseudonym Háfez znamená ten, kdo zná nazpaměť korán. Jeho díla získala širokou oblibu už za jeho života. Dodnes se všechny společenské vrstvy učí a citují verše z jeho Dívánu. Perští básníci výrazně ovlivnili západní literaturu. Například Goethe byl tak okouzlen Háfezem, že ho tato fascinace inspirovala k napsání Západovýchodního dívánu. Hrobka se nachází v krásné zahradě plné květin, jejichž krásu Háfez ve svých básních často opěvoval. V roce 1935 zde byl postaven osmiboký pavilon, ve kterém leží kamenný sarkofág popsaný kaligrafickými nápisy. Kolem je malá sloupová kolonáda z 18. století. U rakve je stále plno. Přichází sem rodiny s dětmi, mládež, vojáci, mladí výrostci v džínách, lidé všech věkových kategorií a všichni se chtějí poklonit tomuto oblíbenému básníkovy. Nedovedu si představit, že by u nás proudily takový davy třeba k Máchovi. Před hrobkou na chodníku prodavači nabízejí za malý obnos tzv. štěstíčka. Ochočené andulky je tahají z krabičky. Já dostávám jeden papírek zdarma, ale je to bohužel arabskými klikyháky, tak jsem se moc nedozvěděla. Autobusem se zase vracíme do centra města. Nyní máme na programu místní bazar Bazaar-e Vakíl. Patří k nejkrásnějším v Íránu. Začal se stavět v 11. století a do současné podoby ho dotvořil Karím Chán-e Zand. Ponořujeme se do bludiště ulic, překrásných zákoutí, medres a karavanserájí. Obdivujeme obchody se zlatem, koberci, tepanými předměty, perskými miniaturami a orientálními parfémy. Írán ještě není zaplaven levnými kýčovitými suvenýry a tak veškeré kousky jsou kvalitní ruční práce. Téměř umělecká díla. Dále se dostáváme do oddělení s úžasnými pestrobarevnými látkami. Některé jsou vyšívané zlatými nitěmi a flitry. Šijí se z nich nádherné, téměř plesové toalety s úzkými ramínky a hlubokými dekolty. Jsou určeny ale jen k domácímu použití. Protože v zemi jsou taneční zábavy, plesy nebo diskotéky zakázány, mladí lidé ze středních a vyšších tříd pořádají často bujaré párty v soukromí. Náplní těchto oslav bývá setkání s přáteli, tanec, západní hudba, a konzumace alkoholu. Alkohol není možno v Íránu sehnat ani v luxusních hotelech pro turisty. Proto se ho velké množství pašuje ze zahraničí a prodává za vysoké ceny na černém trhu. Asi po hodinové procházce bludištěm uliček se chceme vrátit zpět, ale ouha, náš místní průvodce tady zabloudil. Furt chodíme dokola a nemůžeme najít východ. Už sotva pletu nohama. Nakonec se musíme několikrát ptát na cestu ven. Kolem 19:30 se vracíme do hotelu. Máme necelou hodinku na odpočinek a očistu. Pak vyrážíme na slavnostní večeři. Měla to být večeře s folklórním vystoupením, ale to bylo zrušeno. Právě celý Írán drží 14 denní smutek kvůli úmrtí Fatimy, sestry Imáma Rézy, která zemřela v 9. století a teď má nějaké výročí. V době smutku jsou zakázány veškeré hudební produkce. Večeře se koná v elegantní restauraci. Je tady zase úplně plno a dokonce i nějací další turisté. Máme na výběr z několika jídel, já zůstávám věrna kuřecímu kebabu s rýží. Někteří si dávají v této zemi dost neobvyklý pokrm-hovězí řízek. K velkému překvapení jim donesou šnicl přes celý talíř. Prý byl moc dobrý. Zeleninové saláty a deserty si bereme sami z připraveného bufetového stolu. Na závěr ještě šálek čaje. Pak už rovnou do hotelu, mám toho za celý den dost.

Úterý 4. 5. 2010 Vstávám v 6 hodin a balím. Dnes v hotelu končíme. V 7 je snídaně a hned po ní opouštíme Šíráz. Počasí je krásné-obloha modrá a slunce praží. Bude krásný den. Dnes máme namířeno do Persepole. Je to nějakých 60 kilometrů na sever. Zakladatelem bývalého hlavního města staroperské říše byl třetí achajmenovský král Dareios I. V dalším jeho budování pokračoval jeho syn Xerxés I. a vnuk Artaxerxés I. Tak vznikl jeden z vrcholů tehdejší architektury. Do Persepole se každý rok sjížděli panovníci všech podrobených území, aby perskému panovníkovi složili přísahu věrnosti. Monumentalita paláce měla sloužit k tomu, aby těmto králům demonstrovala moc a bohatství jednoho z největších panovníků starověku. V roce 330 př. n. l. byla Persie dobyta vojsky Alexandra Velikého a Persepolis bylo zničeno. V následujících stoletích byly kameny z trosek používány místními obyvateli na různé stavby a své přidala i řada zemětřesení. Ale trosky nebyly nikdy rozebrány zcela. Když byly v 18. století zahájeny archeologické práce, vědci žasli nad velikostí bývalého paláce. Dnes je celý komplex restaurován a zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. K samotnému areálu vede široká silnice lemovaná alejí borovic. Je jich tu 2500. V roce 1971 dal alej vysázet šáh Páhlaví k oslavám výročí 2500 let vzniku Perské říše. Palácový komplex byl postaven na umělé plošině o rozměrech 450 x 300m při úpatí hory Kúh-e Rahmát. Vstupuje se na ni dvojitým monumentálním schodištěm vysokým 18 metrů. Dále všichni návštěvníci procházejí Bránou národů zdobenou plastikami okřídlených koňů. Odtud vedla cesta králů na severní schodiště k přijímací síni Apadana. Ta je postavená na samostatné 3 m vysoké terase. Celá je obklopená tzv. Průvodem provinciálů. To jsou reliéfy vysekané do kamenných zdí terasy. Defilují tu před námi tisíce postav v oděvech typických pro svoji zemi. Přinášejí panovníkovi různé dary a přivádějí i živá zvířata-velbloudy, jeleny a ovce. Častým motivem je i boj lva s býkem nebo šiky perských vojáků. Tak úžasně propracované a skvěle zachované reliéfy se nikde jinde na světě nevidí. Za Apadanou se tyčí Dareiův palác. Je opět postaven na terase ozdobené výjevy, které zdůrazňují hrdinské činy králů, slavné boje a zápasy se zvířaty. Z paláce se dochovalo pár sloupů a kamenná ostění dveří. Vedle stojí Xerxův palác. Výzdobou jsou si podobné. Jedním z hlavních motivů, který se opakuje v celém komplexu je symbol zoroastriánského boha Ahura Mazdy. Dále se tu nacházejí pozůstatky Síně sta sloupů-to byla trůní síň. Sloužila také jako část královské pokladnice. Na celý areál shlíží z výšky 40 metrů nad úrovní terénu hrobka Artaxerxe II. Je vytesána do skály a zdobená polosloupy a reliéfy. Odtud máme celý komplex bývalého hlavního města jako na dlani. Za ním se v dálce rozprostírají zelená pole a malé vesnice. Na to, o jak významnou památku se jedná, tady není moc lidí. Převažují místní turisté, cizinců je zanedbatelné množství. Je vedro, nikde ani kousek stínu a fotobrašna mě hrozně tíží do ramene. Po tříhodinové prohlídce pokračujeme autobusem asi 12 kilometrů dál do Naqsh-e Rostam. Tady si největší panovníci Achajmenovské říše nechali zbudovat své monumentální hrobky. Jsou vytesány do skály a hodně mně připomínají skalní hrobky v Petře v Jordánsku. Předpokládá se, že jsou tady pohřbeni Artaxerxes I., Xerxes, Dareios I. a Dareios II. Podle jednoho z nápisů byla ale spolehlivě identifikována jen hrobka Dareia I. O ostatních se jen spekuluje. Hrobky jsou tedy 4 a jejich fasády mají podobu velkých křížů. Jsou zdobeny polosloupy a vytesanými reliéfy, které zobrazují činy a moc pohřbených králů. Opět se tu vyskytuje symbol Ahura Mazdy. Byly vyloupeny po dobytí Perské říše Alexandrem Makedonským. Dále se v této lokalitě nachází 7 skalních reliéfů ze Sasánovské dynastie. Ta byla poslední předislámskou dynastií a vládla v letech 224-651 n. l. Z nich mě nejvíce upoutají jezdecké reliéfy, které ukazují tehdejší krále v boji a jak nepřátelé úpí pod kopyty jejich koní. Vedle skály stojí zvláštní kvádrovitá kamenná stavba Kabah-i Zardusht. Je ze světlého kamene s falešnými okny. Nikdo přesně neví, k čemu sloužila. Možná to byl zoroastriánský chrám ohně nebo hrobka nebo sloužila k nějakých obřadním účelům. O pár kilometrů dál zastavujeme na oběd. Je tu pro nás připraven velký stůl ve stínu pod stromy. Tentokrát nám na stůl donesou mísy s jednotlivými jídly a my ochutnáváme od všeho něco, kuřecí kebab, vynikající hovězí v hnědé omáčce, špíz asi ze skopového a potom nějaké karbanátky (taky skopové nebo snad kozí-maso mělo hroznou příchuť). K tomu několik druhů rýže, zelenina a bílý jogurt s čerstvou mátou. Ten je u místních velice oblíben. Kromě toho skopového jsem si moc pochutnala. Na závěr dostáváme každý od místní cestovní kanceláře dárek-malý reliéf s motivem z Persepole. To bylo pro všechny milé překvapení. Bude nám navždy doma připomínat tuto krásnou zemi. Po obědě se ještě zastavujeme u silnice u čtyřech skalních bas reliéfů Naqsh-e Rajab. Tady jsou vyobrazeny hrdinské činy dvou sasánovských králů Ardašíra I. a Šáhpura Velikého. Odtud pokračujeme asi hodinku autobusem hornatou krajinou do Pasargadae. Ty byly hlavním městem Perské říše v letech 559-530 př. n. l. Nechal je vystavět Kýros Veliký a po jeho smrti se staly také místem jeho odpočinku. Jeho syn Dareios I. hlavní město potom přesunul do Persepole. Pasargadae jsou zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Vystupujeme na rozlehlé planině ohraničené horami. Místo je mnohem méně zachovalé, než Persepolis. Nejvýznamnější památkou zde asi je hrobka Kýra Velikého. Je také nejzachovalejší. Hrobka ze světlého kamene stojí na 6 mohutných kamenných stupních. Připomíná tak svojí konstrukcí mezopotámské zikkuraty. Vede do ní malý vchod, pro turisty uzavřený. Když Arabové dobyli Persii, tak chtěli hrobku zničit, protože by mohla být v rozporu s islámem. Strážcům hrobu se podařilo přesvědčit Araby, že nebyla postavena pro Kýra Velikého, ale pro Šalamounovu matku. Nápis v hrobce byl nahrazen veršem z koránu a hrob se stal známý jako Qabr-e-e Madar Sulaiman. Toto jméno je široce rozšířeno dosud. Trosky města jsou od sebe tak vzdáleny, že se mezi nimi přesouváme autobusem. Další zastávka je u kopce, na kterém se nachází zbytky pevnosti Toll-e Takht. Vyškrábeme se nahoru a naskytne se nám krásný výhled do okolní krajiny a po celém archeologickém areálu. Zelená údolí se střídají s holými vyprahlými kopci. Po sestupu dolu děláme na památku společnou fotku se všemi účastníky zájezdu. Po focení začínají být naši průvodci dost nervózní a stále někam telefonují. Poté se dozvídáme, že naše cestovní kancelář nezaplatila íránskému partnerovi poslední splátku za náš zájezd a Íránci nám tím pádem nedají zpáteční letenku domů. Jakmile by nás pustili, tak by už nikdy svoje peníze nevysoudili. Tak se z nás stávají vlastně rukojmí. Trochu znervózníme, protože za pár hodin máme odlétat domů. Na řešení problému moc času není. Po několika telefonátech s Prahou se ukáže, že CK poslední splátku poslala před několika dny do banky v Istanbulu, ale Turci platbu zadrželi a neposlali dál. Kvůli embargu není možno poslat peníze přímo od nás do Íránu a musí se to pasírovat přes Emiráty nebo Turecko. Ale Amerika se snaží zablokovat i tuto cestu. Tak tím vznikly asi naše potíže. Jedná se asi o dva a půl tisíce euro. Po nás peníze naštěstí nikdo nechce, spíše chtějí, aby je cestovka poslala znovu. Naštěstí náš místní průvodce je natolik solidní, že s námi ještě dokončí prohlídku města. Zastavíme se u ruin podivné stavby, podobnou jsme viděli v Naqsh-e Rostam. Nikdo přesně neví, k čemu sloužily. Dále si prohlédneme 2 palácové okrsky. Je to jen pár povalených sloupů, několik polostojících a nějaké reliéfy. Nic monumentálního. Při nedávných vykopávkách se přišlo na to, že zdejší paláce byly postaveny tak, aby odolaly zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy stupnice. Již tenkrát 500 let před naším letopočtem použili v základech izolaci, které se používá i v současnosti, aby tlumila seismické vlny. Kolem půl šesté se vydáváme na zpáteční cestu do Šírázu. Je to nějakých 150km. Asi v polovině děláme zastávku u motorestu na WC a probíhají další telefonáty s cestovkou. Situace se nelepší a my stále nemáme jistý návrat domů. Chybí nám letenka Šíráz-Teherán. Bez letenky to autobusem nestihneme. Kolem 19:30 jsme v Šírázu. Ve 22:00 nám letí letedlo. Vysadí nás v recepci hotelu Homa – nejluxusnějšího hotelu v Šírázu a oba průvodci zase odcházejí někam jednat. My korzujeme po naleštěných hotelových chodbách v přízemí a prohlížíme výklady módních butiků světových značek. Ve 20:30 je konečně dojednáno, nastupujeme do autobusu a jedeme na letiště. Vše dobře dopadlo a my můžeme letět domů. Na letišti dostáváme letenky, jdeme na odbavení a hned nastupujeme do letadla. Jen tak tak jsme to stihli. Letíme íránskou soukromou leteckou společností Mahan air.
Linka Šíráz -Teherán je asi velice vytížená, protože podle letového řádu jen za večer letí 3 letadla po sobě v hodinových intervalech. Letíme velkým Airbusem a je úplně obsazený. Služby jsou vynikající. Běhen sotva hodinového letu letušky stihnou všem roznést jídlo a pití a vše zase uklidit. Dostáváme sendvič se sýrem a zeleninou, krabičku pomerančového džusu a ještě roznášejí další nealko pití. Ve 23:00 přistáváme v Teheránu na letišti Mehrabád, které leží skoro v centru města. Je to starší letiště, které nyní funguje pro vnitrostátní lety. Na náš další let do Evropy se ale musíme přesunout na mezinárodní letiště Imáma Chomejního. Má nás tam přepravit autobus. V Teheránu je ale zrovna nějaký výpadek mobilní sítě, nedá se nikam dovolat a náš místní průvodce se nemůže spojit s řidičem autobusu. Nemůže ho ani nikde kolem letiště najít. My zatím čekáme venku před letištěm. Je celkem chladno. Asi po hodině průvodce organizuje přesun na letiště místními taxíky. Jízda trvá asi 45 minut. Naštěstí máme dost času do odletu letadla.

Středa 5. 5. 2010

Kolem 1 hodiny ranní jsme konečně na letišti Imáma Chomejního. Snad už nás další komplikace nepostihnou. Loučíme se s místním průvodcem a on se nám ještě jednou omlouvá za vzniklé problémy. Odbavení proběhne rychle a potom čekáme na odlet. Už jsme za celý den hrozně unavení.
Ve 4 hodiny ráno startujeme na lince do Istanbulu. Letíme zase s leteckou společností Turkish Airlines. Teď konečně můžeme odložit naše zahalovací šátky. Celý let prospím, ani nevím, co bylo k jídlu. Po 3 hodinách letu přistáváme v Istanbulu. Tady máme 3 hodiny čas než poletíme dál. Se ženskýma zase obsadíme „naši sedačku“ a postupně se na záchodě trochu opláchneme. Potom dojím poslední rozteklou Delisu a zapiji ji hrozně drahou kolou (třetinka za 4 eura). V 9:05 startujeme do Prahy. Je podmrakem, není nic vidět. K jídlu máme nějaké hovězí v omáčce s rýží a sladkou buchtu. V Praze přistáváme v 10:45. Kamarád má kousek od letiště zaparkované auto a vezme mě do Jihlavy. Kolem 13 hodiny jsem šťastně doma. Byla to nádherná dovolená. Írán je krásná, moderní, bohatá země, na daleko vyšší kulturní úrovni než arabské země, do kterých běžně jezdíme na dovolenou – Tunisko, Turecko nebo Egypt. Peršané jsou hrdí na svoji minulost a urazí se, pokud si je někdo plete s Araby. Jsou to velmi milí, pohostinní lidé, ještě nezkaženi turistickým ruchem. V zemi je pro nás hrozně levně – litr benzínu stojí šest korun a litr nafty neuvěřitelných 30 haléřů. Podobně je to i s dalšími cenami. Normální turista, který tam nejede dělat revoluci, se tam nesetká s žádným policejním útlakem nebo šikanováním. Cestování tam je velice příjemné. Mužská část zájezdu bude asi dlouho vzpomínat na půvab a eleganci místních Peršanek. Jen doufám, že takto pro turisty příjemnou zemi brzy Američané nezničí vojenským útokem a nedopadne to tam jako v Iráku nebo Afganistánu.

fotogalerie: https://picasaweb.google.com/jarka.mel/Iran2010#

další cestopisy
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@