A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Írán - Cestopisy

Tajuplná Persie - díl 2.

Pokračování mé cesty po Íránu

Středa 28. 4. 2010 Vstávám v 7 hodin, v 8 je snídaně a v 9 odjíždíme na prohlídku města. Hlavním bodem dnešního programu je Imámovo náměstí (Mejdán), na kterém jsem byla včera večer fotit. Pro svou nádheru a jedinečnost bylo zapsáno na seznam UNESCO. Začal ho stavět v roce 1602 Šáh Abbás I. Hrávalo se na něm pólo, které vzniklo tady v Persii jako cvičení pro jezdectvo. Odtud se postupně rozšířilo po celém světě. Pólo se na náměstí už nyní nehraje, ale jinak se od středověku vůbec nezměnilo. Jeho pohádkový vzhled nenarušuje jediná moderní stavba. Auta mohou vjíždět je do horní části náměstí, dále se už ozývá jen klapot koňských kopyt a hluk kočárů, které vozí návštěvníky kolem dokola. Naše kroky nejprve míří k Imámově mešitě, která leží na spodní straně náměstí. Je to nejkrásnější mešita v Íránu a asi i na celém světě. Jako celé náměstí ji postavil Šáh Abbás I. v letech 1611-1629. Chtěl touto stavbou ukázat své bohatství a talent svých umělců. Určitě se mu to podařilo. Vstupuje se do ní 30m vysokým portálem ozdobeným modrými mozaikami, které tvoří úžasné ornamenty a kaligrafické nápisy. Ze stropu visí něco jako dekorativní včelí plástve nebo krápníky (stalaktity) taktéž obložené mozaikou. Tomuto islámskému dekorativnímu umění se říká makáme a podle perského učence a filosofa Sejjeda Hosejna Nasra jsou makáme krystalizací nebeské substance či éteru v pozemské podobě. Nad vstupním portálem se k nebi tyčí 2 štíhlé minarety opět laděné do modré a tyrkysové barvy. Před vchodem se zrovna fotí skupinka malých děvčátek v nádherných kostýmech pošitých barevnými flitry a se závoji na hlavách. Vypadají jak malé princezny. Dostáváme se na hlavní nádvoří, které obklopují 4 vzdušné íwány (velké portály) a dvoupatrové arkády. Vše je do posledního centimetru obloženo mozaikami a dlaždicemi s geometrickými květinovými vzory. Největší íwán tvoří vstup do hlavní svatyně. Nad ní se klene obrovská tyrkysová kopule, která dominuje celému městu. Je neskutečně modrá jako by byla zhotovena z rajčího peří. Vedle ní stojí opět 2 minarety. Záplavy modři a spletité vzory arabesek a kaligrafických nápisů vytvářejí kouzelnou atmosféru. Jak takovou nádheru vůbec mohl někdo stvořit? Nepředstavitelná piplačka, vše do sebe zapadá na milimetr přesně. Je to opravdu jeden z divů islámské architektury. Známý íránský spisovatel Sádek Hedájat oslavil mešitu slovy: Tolik nádhery, tolik krásy! Rozum trne úžasem. Modrá kopule mešity zápasí s ultramarínem nebe a každému, kdo ji vidí poprvé, připadá jako zázrak, neuchopitelné kouzlo. Myslím, že tím přesně vyjádřil naše pocity po vstupu do mešity. I uvnitř v hlavní modlitební místnosti a v ostatních rozlehlých sálech jsou veškeré zdi a klenby obložené ornamentálními kachlemi. Náš místní průvodce se tady dává do řeči s islámským duchovním. Podle bílého turbanu poznáváme, že ještě nedokončil veškerá studia. Pouze nejvyšší duchovní tzv. ajatolláhové mohou nosit černý turban. Druhou mešitou na Imámově náměstí je mešita Sheikha Lotfolláha. Byla určena pro ženy šáhova harému a tak zcela neobvykle nemá minaret ani nádvoří. Vstupní portál je tradičně vyzdoben v modrých barvách, ale na kopuli převládají krémové a zlaté odstíny. Uvnitř každého upoutá nádherný mihráb se stalaktitovou výzdobou a úžasné mozaiky a arabesky. Mešita patří mezi nejkrásnější v zemi.
Naproti přes náměstí se zvedá pohádkový palác Ali Qapu. Bohužel nyní je částečně pod lešením. Peršané věnují opravám svých památek velkou péči a většina z nich je v perfektním stavu. Palác sloužil od konce 16. století jako rezidence šáhů. Jedná se o dost netradiční šesti patrovou stavbu s vysokou terasou, kterou podpírá 18 štíhlých sloupů z cedrového dřeva. Odtud šáh Abbás I. přihlížel vojenským přehlídkám a koňskému pólu. Nejprve vystoupáme po schodišti na terasu. Je z ní úžasný pohled na celé náměstí. Teprve odtud vyniknou barevné záhony květin, které tvoří na udržovaném zeleném trávníku různé geometrické obrazce. Také keře jsou stříhané do rozmanitých tvarů. Uprostřed zelené plochy se rozkládá velká nádrž s průzračně modrou vodou, ze které tryskají vodotrysky. Ze všech stran je náměstí obehnáno dvoupodlažními arkádami, v jejichž podloubí jsou různé obchůdky a řemeslné dílny. Pokračujeme po úzkém točitém schodišti nahoru. Mám co dělat, abych tam vyfuněla. Vnitřní sály jsou vyzdobené krásnými freskami s přírodními motivy. Na některých jsou dokonce zobrazeny postavy. V průběhu let byly postavy hodně poničené, ale teď je vše opraveno do původní nádhery. V posledním patře se nachází hudební salonek se zcela neobvykle tvarovaným stropem, který měl zlepšit akustiku. Do omítky jsou zvláštním způsobem vykrajované obrysy všemožných váz a pohárů.
Po důkladné prohlídce nás průvodce vede do boční uličky za náměstím do tradiční restaurace Naghsh-e-Jahan Traditional Restaurant na oběd. Nejsou zde normální stoly a židle, ale oblíbené dívány – jakési dřevěné postele vyložené koberci a polštáři. Na ně číšník doprostřed natáhne igelitový obrus a servíruje jídlo. My se musíme zout boty a posedat na polštáře kolem. Je to pro nás dost nezvyklé a nepohodlné. Zdi jsou obložené barevnými kachlemi s orientálními výjevy a zrcadlovou mozaikou. Okna jsou vyplněná barevnými skly. K jídlu si dávám oblíbený kuřecí kebab. Během pár chvil je restaurace zaplněná do posledního místečka. Je asi mezi místními velmi oblíbená. Po obědě nás zavedou do malého krámku, kde prodávají tradiční perské miniatury. Různé dřevěné nebo kostěné krabičky jsou pomalované výjevy z perského dvora nebo ze slavných bitev. Jsou to nádherné kousky, ale nad mé finanční možnosti. Vedle je pobočka pošty a kupujeme tam známky do Evropy. Jedna známka stojí neuvěřitelné 2 koruny. Tak jsme všichni zvědaví, jestli to za tu cenu vůbec dojde. (Za týden po odeslání byly pohledy doma).
Potom následuje osobní volno na nákupy. Přímo z náměstí je vchod do krytého Velkého bazaru, který patří k největším typicky orientálním bazarům na Středním východě. Krytý bazar vynalezli Peršané před několika tisíci lety. Tento v Isfahánu má části postavené v 8. století, ale většina pochází ze 16. století. Ponořuji se do labyrintu uliček. Kolem mě jsou krámky napěchované všemožným zbožím – zlato, keramika, tepané zboží, koberce, suvenýry, obuv, látky, oblečení, ovoce, zelenina…. Tím vším se proplétají motorky či vozíky se zbožím a davy lidí. Prohlédnu si z venku i některé řemeslné dílny na výrobu obrovských mosazných nádob a tepaného zboží. Opět se tu mohu pohybovat sama bez nejmenších problémů. Nikdo mě neobtěžuje ani nezakazuje fotografování. Všichni se mile usmívají a popřípadě mi ještě ochotně zapózují. Kupuji malé balení pravého šafránu a tři dečky na zeď, do kterých jsou vyšité verše z koránu. Fotobrašna mě už značně tíží do ramene a sotva pletu nohama. Jdu si na chvíli odpočinout na náměstí na lavičku a pozoruji cvrkot kolem. Místní lidé si mě zvědavě prohlížejí a já zase zírám na ně. Na protější lavičce se usadí nějaká rodina a mladík učí jezdit na kole asi svou sestru. Potom kolo nabízí i mě, jestli se nechci také svést. Po chvíli odcházejí, ale za pár minut jsou zpět i s foťákem a chtějí se se mnou vyfotit. Mladík navrhuje, abych si na to sundala šátek, ale je svou starší sestrou hned okřiknut. Je to naprosto nepřístojné, abych se tady tak odhalovala. Po focení vidím, že o pár laviček dál sedí kamarádi z naší skupiny a snaží se konverzovat s nějakými domorodci. Jelikož jejich angličtina je minimální, tak uvítají moji překladatelskou pomoc. Seznamuji se se starším pánem, který se ukazuje jako velice inteligentní a sečtělý. Mluví plynně anglicky a o naší zemi toho ví překvapivě dost. Třeba o roku 1968, kdy nás okupovali Rusové. To dost koukáme. Dříve prý žil v Anglii. Zajímá se jak to u nás vypadá teď, jaká je u nás nezaměstnanost, kolik co stojí a další různé věci. U nich prý mají mladí lidé také problémy po studiích najít vhodné uplatnění a dost jich je bez práce. Jsou tu s ním 2 mladé studentky. I v předepsaném oblečení a hidžábu, který jim zahaluje všechny vlasy, vypadají velice půvabně. Rádi by nám ukázali ještě nějaká zajímavá místa ve městě, ale my už bohužel nemáme čas a musíme se vrátit do hotelu. Tak se s nimi aspoň na památku vyfotíme.
V 15 hodin se pěšky doplazíme do našeho hotelu. Ani si nestihnu odpočinout a už v 15:30 začíná další část společné prohlídky. Autobusem přejíždíme na okraj města, kde se na kopci nachází zřícenina zoroastriánského chrámu Ateshkadeh. Chrám pochází ze Sasánovské éry. Někteří vyběhnou nahoru, ale já bych to nezvládla. Prý byl odtud krásný výhled na město. Kousek odtud zastavujeme u hrobky derviše ze 14. století. Místo je spíše známo pod názvem Manar Jomban – Třesoucí se minarety. Hrobka se nachází pod portálem, ze kterého po stranách vyrůstají 2 minarety. Několikrát za den se tu koná malé představení – strážce hrobky vyleze nahoru do jednoho minaretu a začne jím třást až se celý kýve. Na druhém minaretu jsou umístěny zvonky, které se po chvíli rozezní a je i pouhým okem vidět, že se kýve i druhý minaret. Je to místní zvláštnost, zřejmě jsou minarety spojené nějakou vnitřní konstrukcí. Vracíme se autobusem na Imámovo náměstí a po zbytek dne máme volno. S přáteli kupujeme na bazaru ještě nějaké maličkosti a pak nalézáme nádhernou čajovnu Qeysarieh Tea Shop. Vystupuje se k ní do patra po strmých schodech přímo u hlavního vchodu do bazaru. Usadíme se na terase, odkud je jedinečná vyhlídka na celé náměstí. K čaji nám přinášejí talíř s malými zákusky. Přijdou k chuti jako malá svačinka. Naposledy se kocháme pohledem na tu nádheru před námi. Ještě bych se do Isfahánu chtěla někdy vrátit. Je to jedno z nejhezčích měst, co jsem dosud navštívila. Jedno mínus ovšem kavárna má – není tu záchod. Tak se ho vydáváme hledat do vedlejší ulice, kde je celkem hezký hotel, tak snad v recepci bude WC. Nejprve v hotelu myslí, že se tam chceme ubytovat, když pochopí, že hledám záchod, tak mi odemknou nějaký protekční, dokonce evropského typu i s toaletním papírem. Bakšiš recepční striktně odmítne, vypadá, že jsem ho tím snad i urazila. Írán je jediná země, co jsem zatím navštívila, kde lidé odmítají bakšiše a snaží se turistům nezištně pomoci. Neuvěřitelné! Přímo cestovatelský ráj. Potom si na náměstí ještě kupujeme výbornou zmrzlinu a pomalu se vracíme kolem 20 hodiny pěšky do hotelu. Už jsem hrozně unavená.

Čtvrtek 29. 4. 2010 Vstávám v 5:40 a balím. V 7 je snídaně a po ní v 7:30 opouštíme Isfahán. Máme před sebou asi 320 km do Yazdu. Cesta vede monotónní pouštní krajinou. Ani ne v polovině cesty děláme zastávku u karavanseráje u městečka Nain. Karavanseráje byly jakési středověké hotely pro obchodní karavany. Stavěly se od sebe ve vzdálenosti denního pochodu karavany, to je asi 30km. Přes území Íránu kdysi vedla trasa Hedvábné stezky, kudy proudilo zboží dopravované velbloudími karavanami z daleké Číny až do Evropy. Cesta trvala tehdejším obchodníkům celé 2 roky. Museli být zdatnými cestovateli, aby odolali všem nástrahám-nepřízni počasí, nepohodlí a loupeživým bandám. Proto se rádi na noc uchýlili do karavanserájí. Mohli se zde umýt, najíst, pomodlit a vyspat. Taktéž o zvířata bylo postaráno. Karavanseráje hrály i důležitou společenskou úlohu. Putující obchodníci, mniši, vojáci i velvyslanci si tady vyměňovali novinky o politické situaci, válkách a povstáních, myšlenky nových náboženství a filosofií i vynálezy a jiné znalosti. Karavanseráj měla obvykle čtvercový půdorys. Zdobená vstupní brána musela být dost velká na to, aby jí prošel naložený velbloud. Vnitřní nádvoří pak lemovaly řady stejně velkých místností - pokojů pro cestovatele a jejich zvířata. Naše karavanseráj je bohužel zamčená a nepodaří se přivolat hlídače. Nachází se v naprosté pustině. Je to čtvercová stavba z cihel, v každém rohu je kruhová věž. Dírami kolem dveří nakukujeme dovnitř. Na nádvoří jsou balíky slámy a podle bobků všude kolem na zemi poznáváme, že nyní slouží k ustájení ovcí a koz. V blízkosti jsou ještě 2 další podobné stavby, ale v daleko horším stavu. Řidič Xerxés nám připravuje čaj a kávu a k tomu servíruje malé koláčky s datlovou náplní. Po další hodině jízdy zastavujeme na WC u benzínové pumpy. Tady pozorujeme ledaře, jak z mrazáku nakládají na auto obrovské bloky ledu. Počasí je krásné, nebe bez mráčku.
V 13:15 přijíždíme do Yazdu. Nejprve poobědváme kuřecí kebab a potom se ubytujeme v hotelu Mehr. Hotel se nachází v historické části města ve 200 let staré budově postavené v tradičním pouštním stylu. Slouží zároveň jako malé muzeum. Všude ve výklencích na stěnách jsou vystavené různé historické předměty. Hotel se skládá z několika nádvoří, která jsou zastřešena velkou stanovou plachtou. Nádvoří slouží zároveň jako restaurace. Odsud se vstupuje do jednotlivých pokojů. I pokoje jsou starobyle zařízeny-dřevěný bytelný nábytek, židle jako na nějakém zámku, na zdi velká tapisérie a mnoho starodávných předmětů jako dekorace. Okno je z barevného skla a směřuje do nádvoří. Jen jednu vadu to má-pokoj se zamyká na petlici normálním visacím zámkem. Je to asi působivé, ale nepraktické. Dveře nedoléhají a tak mám na chodbu asi centimetrovou škvíru. Po schodech se dá vylézt na hotelovou střechu. Na ní se nacházejí zvláštní komíny (badgiry), které slouží jako klimatizace. Jsou jedním z hlavních znaků místní architektury. Yazd má asi půl milionu obyvatel. Nachází se v oáze, kde se setkávají pouště Dasht-e Kavir a Dasht-e Lut. Leží ve výšce 1203 metrů nad mořem. Nejvyšší hora v regionu má přes 4000 metrů. Je znám především svou unikátní pouštní architekturou a řemeslnou kvalitou, především tkaním hedvábí. Jeho historie sahá až 3000 let zpět. Celé město je postavené z vepřovic. Vzhledem ke své odloučenosti a nepřístupnosti byl Yazd ušetřen od velkých válek a pustošení. V roce 1272 ho navštívil Marco Polo. Napsal o něm, že je to ušlechtilé město, centrum obchodu. Když ho opouštěl, cestoval 7 dní přes holé pláně než přijel do Kermánu. V 15:30 začínáme s prohlídkou města u páteční mešity Masjid-e Jameh. Z venku je opět pod lešením a probíhá její oprava. Původně se na tomto místě nacházel zoroastriánský chrám ohně, který byl za Sasánovské éry přestavěn na mešitu. Dovnitř vstupujeme vysokým, štíhlým portálem. Z něj vyrůstají 2 minarety a se svými 48m výšky jsou nejvyšší v celém Íránu. Pocházejí z 11. století. Celá mešita byla v letech 1324-1365 přestavěná. Ornamentální výzdoba a kaligrafické nápisy uvnitř jsou z 15. století. Jsou opět úchvatné. Fajánský mihráb z roku 1365 patří k nejkrásnějším svého druhu na světě. Poté si v jiné části města prohlédneme pavilon Bagh-e Dolat Abad, který byl v roce 1750 postaven pro vladaře Karim Khan Zanda. Ukrývá se v tiché zahradě s jezírkem, kde se dá ve stínu pod stromy odpočívat na orientálních dívanech a poslouchat tichou mystickou hudbu. Dvouposchoďový pavilon je osmibokého půdorysu a má do všech stran velká, barevnými skly vykládaná okna. Uvnitř je centrální prostor zastřešen složitou sklípkovou klenbou. Hlavní atrakcí je tady 33 metrů vysoká tzv. větrná věž (badgir). Je to nejvyšší badgir v celém Íránu. Tyto věže slouží jako přirozená klimatizace. Nahoře mají dlouhé úzké průduchy, kterými se pouštní vítr dostává dovnitř do domu. Tam ústí nad vodním bazénkem a tím se ochlazuje. Sami jsme si mohli funkčnost tohoto systému vyzkoušet. V místnosti pod badgirem vál příjemný chladivý vánek. Panovník tady trávil dny se svými konkubínami. Celý komplex je obehnán hradbami z nepálených cihel. Při východu jsme se střetli s dívčí školou na výletě. Mladé slečny z nás byly tak na větvi, že začali ječet a sápat se na vchodovou mříž, chtěly za každou cenu k nám. Jako když fanynky šílí po nějaké rockové hvězdě. Nakonec nás musel pokladní pustit ven zadním vchodem, abychom se jim vyhnuli. Yazd je domovem pro největší íránskou zoroastriánskou komunitu. Posvátný oheň, hořící už 1535 let, uctívají v chrámu Ateshkade. Oheň je pro ně symbolem světla a dobra. Chrám není z venku ani zevnitř nijak zvlášť zajímavý, ale každý návštěvník touží přes okno uvidět onen zvláštní oheň. Chceme věřit, že opravdu hoří už tolik let a nikdy jim nezhasl. Chrám je totiž celkem nový z roku 1940. Nad vchodem je umístěn znak boha Ahuramazdy. Na výletě je tady skupina íránských vojáků a ochotně se s námi fotí. Doba vzniku zoroastrismu je sporná. Rozbor nejstarších textů ukazuje, že počátky nauky sahají snad až do druhého tisíciletí př. n. l. To činí ze zoroastrismu jedno z nejstarších náboženství světa. Nejúspěšněji se ujal v Íránu a v některých částech Afgánistánu. O životě proroka Zarathuštry toho moc nevíme. Věnoval se v osamění meditacím a zjevil se mu anděl s poselstvím od boha Ahura Mazdy. To potom začal zapisovat do jedenadvaceti knih Avesty-svatého písma. Náboženství je založeno na dualismu-na boji dobra se zlem. Dobro zastupuje Ahura Mazda, zlo Ahriman, symbol temnoty. Ti spolu bojují o nadvládu. Zarathuštra rozdělil onen svět na nebe a peklo, ne Židé, jak se často lidé domnívají. Zoroastrovskou víru převzali achajmenovští králové jako Kýros a Dareios. Už v těchto dobách došlo ke konfrontaci židovské kultury s perským světem. Kýros II. vyvedl Židy z babylonského zajetí. Tehdy se už možná dostali první Zarathuštrovy ideje do biblických textů. Ježíš Kristus převzal tyto myšlenky do křesťanského náboženství a o 600 let později zase vytvořil Muhammad ze židovských a křesťanských textů islám. Takto v sobě dochovávají podstatnou část zoroastrismu miliony věřících po celém světě-křesťané, muslimové i Židé. Autobusem odjíždíme za město. Tady se na opuštěných pouštních kopcích nacházejí tzv. Věže ticha, kde byli tradičním způsobem pohřbíváni vyznavači zoroastrismu. Protože pro ně byl oheň, země a vzduch posvátné, nesměli půdu znečistit mrtvolami. Také oheň by mrtvolami znesvětily. Tak své mrtvé ukládali na Věže ticha, kde je oklovali supi až na kost. Takto očištěné kosti sebrali a pohřbili v malých skalních výklencích. Dnes je již tento způsob pohřbívání zakázán a tak příslušníci tohoto náboženství musí stavět mohutné betonové hroby, do kterých vkládají rakve s nebožtíky. Pod věžemi ticha procházíme kolem zřícenin prastarých budov, které sloužily k obřadním účelům při pohřbech. Potom již stoupáme vyšlapanými úzkými cestičkami na vrchol jednoho kopce. Není to nic jednoduchého, klouže to a dost se práší. Z posledních sil se vyhrabu nahoru. Odměnou mi je nádherný výhled na celý Yazd a na další pusté kopce v okolí. Kruhová věž je prázdná, žádné kosti tu již nenajdeme. Opatrně sestupujeme dolů.
Než dojedeme zpět do města, tak se již začíná stmívat. Zastavíme u komplexu Amir Chakhmagh, který je symbolem města. Podobnou stavbu nikde jinde neuvidíme. Je to postupně se zužující třípatrová budova s arkádami a dvěma minarety. Budova to vlastně ani není, spíše jen portál obložený modrými mozaikami. Nemá to žádný vnitřek. Používá se k rituálním účelům během svátku v den smrti Imáma Hussejna. Teď jsou jednotlivé oblouky nádherně nasvícené a na rozlehlém prostranství kolem piknikuje spousta místních lidí. Na závěr se jenom na pár chvil zastavíme u mohutných městských hradeb z nepálených cihel. Mají polokruhové strážní věže a cimbuří. Potom se kolem 20:30 vracíme zpět do hotelu. Během několika minut se přižene hrozný vítr. Dveře od pokoje mi v průvanu mlátí a nejdou lépe zavřít. Začíná se mi špatně dýchat, ve vzduchu je najednou hrozně prachu. Jdu se podívat na střechu hotelu. Ani se nedá vyjít úplně ven, protože tam zuří pravá písečná bouře. Je vidět na pár metrů a vše tone v hnědavé tmě a mlze. Skvělý zážitek. Asi za půl hodiny se to přežene a jdu spát.

Pátek 30. 4. 2010

Vstávám v 6 hodin a balím. Potom jdu na kryté nádvoří na snídani. Nejsou tady klasické stoly a židle, ale zase dívány s orientálními koberci. Bohužel na místní je ještě dost brzy a nestihli udělat čerstvé chlebové placky na snídani. Tak si dáváme jen sušenky s džemem a salám s okurkou. V 7:30 odjíždíme. Naším dalším cílem je město Kermán vzdálené asi 350 kilometrů. Kolem 10 zastavujeme na velkém odpočívadle. Slouží hlavně dálkovým řidičům velkých tiráků. Pod borovicemi tu jsou stoly a lavice, různé altánky, několik otevřených umýváren, místa, kde je možno natočit vodu do kanystrů, stánky s občerstvením, krásné čisté kryté umývárny a WC (zdarma!!!), spousta obchodů a nechybí ani mešita obložená modrými mozaikami. Skvěle vybavené parkoviště, cestujícím na dlouhých tratích tady nechybí vůbec nic. Ke všemu je všude čisto, na zemi se neválejí žádné odpadky, ani se nám nechce věřit, že jsme v Orientě. Jedeme dál, krajina kolem už není tak vyprahlá a objevují se zelená pole a ovocné sady. Zastavujeme na krajnici u plantáže s pistáciemi. Řada z nás tak poprvé vidí, jak vlastně pistácie rostou. Jsou to stromy s čeledi ledvinovníkovitých. Mají tuhé vejčité lístky, které v zimě opadávají. Plody, podlouhlé elipsovité peckovice, jsou obaleny dužnatým oplodím, které po dozrání vyschne. Nyní ještě nejsou zralé a mají červenozelenou barvu. Strom pochází ze suchých oblastí Střední Asie. Znali ho už staří Řekové. Pistácie jsou velmi zdravé - ze všech ořechů dodávají organismu nejvíce železa, draslíku, fosforu a vápníku. Mají vysoký obsah provitaminu A, obsahují také pro psychické i fyzické zdraví důležité vitaminy skupiny B. Írán je největší producent pistácií na světě. Druhým největším producentem je Kalifornie. Proto se v tomto směru snaží USA Írán co nejvíce poškodit a předběhnout ho. Zakázali dovážet na své území pistácie z Íránu a tlačí i na ostatní spřátelené země (hlavně na Izrael), aby také tak učinily. Největší pistáciové plantáže se rozprostírají kolem města Kermán. Oříšky z této oblasti jsou ve světě považovány za prvotřídní svou znamenitou chutí, která nemá konkurenci. Je to dáno speciálním složením místní půdy. Pro mnoho labužníků jsou tyto pistácie nenahraditelné.
Kolem 13 hodiny zastavujeme na oběd ve městě Rafsanjan, které je pojmenované po bývalém prezidentovi, který se nedaleko narodil. Dávám si míchaný hovězo-kuřecí kebab s rýží. Hovězí je dost tvrdé. V 15 hodin přijíždíme do Kermánu. Ubytováni jsme v Turist hotelu na okraji města. Je to hotel střední třídy s elegantní recepční halou a dobrým standardem ubytování. Bohužel dost daleko od centra města. Budeme zde po 2 noci.
Po malém odpočinku odjíždíme v 16 hodin do centra na prohlídku. Město leží asi 1755 metrů nad mořem a je obklopené horami. V současné době zde žije asi 640 000 obyvatel. Kromě pěstování pistácií je město mezinárodně proslulé i místními perskými koberci. Kermán založil počátkem 3. století Ardašír I. zakladatel sasánovské dynastie. Již v 8. století je město známé výrobou kašmírové vlny a dalších textilií. V roce 1271 navštívil Kermán Marco Polo. V té době byl hlavní obchodní spojnicí mezi Perským zálivem a Střední Asií. V roce 1793 Lotf Ali Khan porazil Kadžárovce a usadil se v Kermánu. Za krátkou dobu ho ale začal obléhat Agha Mohammad Khan a během 6 měsíců ho dobyl. Všechny muže ve městě dal zabít a oslepit. Potom z 20 000 očních bulev navršil velkou hromadu. Ženy a děti poslal do otroctví. Město bylo během 90 dní zničeno. Už nikdy nedosáhlo bývalého rozkvětu. Páteční mešita Masjid-e Jameh byla postavena rok po založení Karlovy univerzity. Vysokým portálem s hodinami vstupujeme na čtverhranné nádvoří. Na protější straně je mohutný otevřený íwán s hlavní modlitební halou. Všechny stěny jsou tradičně ozdobeny modrými ornamentálními mozaikami a úžasnými kaligrafickými nápisy. Hned za mešitou se rozkládá Bazaar-e Vakil. Táhne se v délce přes 1 km. Bazar má jednotlivé části, které byly postaveny v různých dobách. Část Bazaar-e Mosaffari je až 700 let stará. Poprvé zde potkáváme lidi afgánského a balúčistánského typu, trochu divokého vzezření. Muži mají většinou plnovous a na sobě bílý hábit s volnými plandavými kalhotami, někteří mají dokonce turban. Ženy jsou také odlišné od Íránek. Pod černým čádorem mají barevné orientálně vyšívané tuniky a k tomu dlouhé kalhoty. Jedna stařena, kterou jsem v první chvíli považovala za žebračku, se mi chlubí svými masivními zlatými prsteny. V krytým klenutých chodbách se tiskne jeden krámek vedle druhého. Obdivujeme hlavně obchody s různým exotickým kořením a se zlatem. Bazar ústí na náměstí Ganj Ali Khan, které bylo postaveno spolu s lázněmi a mešitou jako jeden architektonický komplex, pojmenovaný podle tehdejšího guvernéra. Pochází z let 1695-1621, kdy vládl Šáh Abbás I. Celý komplex se rozkládá na ploše 11 000m2. Ústředním bodem je obdélníkové náměstí obehnané ze všech stran podloubím. Je postavené ve stejném stylu jako Ímámovo náměstí v Isfahánu, akorát ve zmenšené podobě. Oblouky jsou zdobené mozaikami. Na jedné straně náměstí dominuje vstupní portál do bývalé karavanseráje. Nyní jsou její vnitřní prostory v rekonstrukci. Můžeme jen na 4 íwanové nádvoří, kolem něhož byly ve 2 patrech pokoje pro cestující. O mozaikách se už ani nemá cenu zmiňovat, ty jsou prostě všude. Vedle se nachází vchod do malé Ganj Ali mešity. Její vnitřek je na rozdíl od většiny ostatních staveb laděn do teplých okrových a zlatavých tónů. V mozaikách převládají rostlinné motivy, nechybí ani úžasná stalaktitová výzdoba a vykrajovaná okna, kterými proudí trocha světa. Lázně Gajn Ali se nacházejí na jižní straně náměstí. Byly postaveny roku 1631. Jsou unikátním architektonickým dílem. Obdivujeme krásné dlaždice, ozdobné kachle, štuky, oblouky a klenby nad vodními bazénky. Vnitřní prostory jsou rozdělené na svlékací místnost, chladnou místnost a teplou. Nyní slouží jako muzeum. Jsou tu různě rozmístěny figuríny v historických kostýmech, aby si návštěvník udělal dokonalou iluzi o tehdejším životě. Poté se autobusem přesuneme k městským hradbám, které jsou opět z nepálených cihel. Na ně je přilepená zvláštní kónická budova Moayedi, která ve středověku sloužila jako ledárna. Led dopravený sem z okolních vysokých hor tu vydržel až do léta. Byla postavená v safávidském období. Nakonec se zastavíme u pěkného parku na okraji města. Hned za ním se už zdvíhají vyprahlé skalnaté hory. Na zelených trávnících odpočívají místní lidé a kolem si hrají děti. Obvyklá večerní idylka. V parku se nachází malá oktagonální kamenná stavba Jabaliyeh. Její základy jsou až dva tisíce let staré a dříve tu býval chrám ohně. Později byla stavba předělána jako mauzoleum. Není jasné, proč byla postavena z kamene a ne jak je tu obvyklé z nepálených cihel. Kolem půl osmé večer se vracíme do hotelu. Vařím si polívku z pytlíku a odpočívám.

Sobota 1. 5. 2010

Vstávám v 5:30, v 6:30 je snídaně. Poprvé za celou dobu v Íránu je k snídani normální bageta a cornflakes. V 7:30 odjíždíme do Bámu. Je to nějakých 190 km nehostinnou hornatou pouští. Jedeme po hlavní výpadovce k hranicím s Afganistánem a Pakistánem. Tudy do země proudí nejvíce pašeráků drog, hlavně opia. Proto je silnice dobře střežena a několikrát projíždíme policejními check pointy. Ale pašeráci si vždy najdou nějaký způsob, jak opium do Íránu dostat i když jim za to hrozí trest smrti. Opium má v zemi mnohasetletou tradici. Tradiční kouření opia (říká se mu terijak) patří tady na jihovýchodě Íránu k životu jako růženec a každodenní modlitba. Pro někoho je to lék, pro druhé způsob, jak naplnit část dne. Většinou vítaná příležitost, jak posedět s přáteli, nemyslet na frustrace a vstřebat rány, patřící k drsnému životu v poušti Lút. Drogy patřívaly k perské kultuře stejně přirozeně jako poezie a malířství. Opium ještě v nedávné době nestíhaly zákazy, jako tomu bylo v případě alkoholu. Opium patřilo mezi lehce zapovězené substance, které udržovaly dobrou náladu, a v atmosféře všeobecné smířlivosti zahánělo chmury a starosti. Je zajímavé, že až do 19. století se opium pojídalo nebo žvýkalo. S kouřením se začalo až později. S moderní dobou do Íránu pronikají kromě opia i jiné mnohem nebezpečnější drogy-hlavně heroin. To už nemá s tradicí nic společného. Opiové seance jsou hlavně rodinnou záležitostí, ale mladí tíhnou spíše k západnímu způsobu života, pro který jsou typické tvrdé drogy. V zemi je velké množství drogově závislých . Funguje tu řada odvykacích center, kde se snaží narkomany navrátit do běžného života. Objemy zadržených drog tu ročně představují až stovky tun opia, morfinu, heroinu a marihuany. Oproti tomu, co unikne, je to však zanedbatelné množství. Celá oblast je hlavní tranzitní trasou při dopravě drogy do vnitrozemí a přes Turecko dál na západ. Hlavním uzlem se stal Kermán, kde se sbíhá hned několik užívaných cest. Pravidelné trasy pašeráků, policejní zátahy a občasné vzájemné střety tak snižují bezpečnost při afghánských hranicích. Jedním z řešení, které schválil íránský parlament, má být bariéra z ostnatého drátu v délce 900 kilometrů, vybavená ruským monitorovacím systémem, která by odclonila dosud volnou íránsko-afghánskou hranici. V 10:30 přijíždíme do Bámu. Až do 27. 12. 2003 byl Bám jedním z nejhezčích a nejnavštěvovanějších míst v Íránu. Zemětřesení o síle 6.8 Richterovy stupnice srovnalo se zemí celé město a 80% historické hliněné citadely. Pod troskami zahynulo 30 000 lidí. Strašlivá katastrofa, ze které se město dodnes nevzpamatovalo. Zahraniční pomoc dosáhla jen několika milionů dolarů, směšná částka oproti miliardám, které přesně o rok a den později věnoval svět obětem tsunami. V centru města domy opět stojí, mají hotová ale jen přízemí. K nebi ční ocelové tyče výztuže a nosníky, připravené pro další patra, až budou peníze. Místy leží ještě hromady sutin. Vše je neupravené, chaotické, nedostavěné. Ale lidé se snaží fungovat normálně dál. Nic jiného jim nezbývá. Celkové škody se odhadují na 700 milionů až 1 miliardu dolarů. Přijíždíme na parkoviště u hlavního vchodu do citadely. Venku na sluníčku je strašné vedro. V dlouhém rukávu a šátku je mi úplně na padnutí. Od prvních století našeho letopočtu byla pevnost Bám zastávkou na obchodních cestách mezi východem a západem. Na kopci stála mohutná citadela a kolem ní se rozkládalo velké město obehnané dvoukilometrovými hradbami s 38 věžemi. Vše bylo postaveno z hlíny. Bám leží uprostřed pouště a téměř nikdy zde neprší. Dnešní hradby a ostatní stavby jsou z 9. století. Před zemětřesením zde probíhali rekonstrukční práce. Potom bylo téměř vše zničeno a pomalu se začíná znovu s opravami pod odbornou péčí ministerstva kultury a japonských univerzit. Pevnost je zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Všichni jsme se sem moc těšili, ale co vidíme kolem je pro nás zklamáním. Některé stavby jsou už sice opraveny, ale naprostá většina jich je stále v hrozném stavu a je ukryta pod lešením. Někde jsou jen hromady hlíny a trosek. To se už snad ani rekonstruovat nedá. Nepředstavitelná zkáza, v porovnání s obrázkem, jak to tu vypadalo před zemětřesením. Prostředkem ruin je ohrazená cesta, kudy se dá kousek jít. Na hlavní citadelu je ale vstup zakázán. Je to nebezpečné. Zbyly z ní jen pobořené zdi. Teď se opravuje přístupová cesta s hradbami. Kromě nás tu je jen nějaká náboženská delegace. Jeden z duchovních má dokonce titul ajatolláha. Autobusem objíždíme ještě citadelu z druhé strany. Tam je stav ještě horší. Na okraji palmové oázy, ve které se nalézá moderní Bám, stojí ještě stany, pozůstatek humanitární pomoci po zemětřesení. V 11:45 je pro nás v místní restauraci připraven oběd. Máme nudlovou polévku se zeleninou a pečené kuře. Jako přílohu si můžeme vybrat buď rýži nebo hranolky. Já zvolila hranolky a to nebylo dobře. Ti, co si objednali rýži, tak dostali rýže velký kopec. My hranolkáři jsme na talíři objevili 5 miniaturních hranolek. Po reklamaci nám všem dohromady přidali 1 talířek nastrouhaných miniatur a nechápali, co se nám nelíbí. Asi tady hranolky nejsou běžné. Ale kuře bylo dobré. Potom odjíždíme do městečka Rayen, kde se nachází podobná hliněná citadela jako v Bámu, ale o dost menší. A co je hlavní, nebyla zemětřesením vůbec poškozená. Město leží na úpatí hory Hezar, která je svou výškou 4465m nejvyšší horou v provincii Kermán. Na jejím vrcholku leží sníh. Celá pevnost je obehnaná vysokými mohutnými hradbami s cimbuřím. Uvnitř se nachází zbytky starého města. Vše je z hlíny. Někde jsou jen polozbořené zdi, ale některé objekty jsou renovované a dá se do nich vstoupit. Obdivujeme krásné klenby a umění tehdejších stavebníků. Město bylo obývané ještě před 150 lety a rozkládá se na ploše 20.000m2. Základy města pochází ještě z předislámské sasánovské éry (224-651 n. l.). Dnešní stav je ze safíovského období. V objektu je právě na výletě několik dívčích tříd. Pro jejich jekot a pištění někdy neslyšíme ani výklad našeho průvodce. Flirtují s našimi hochy a nechávají se s nimi fotit. Tady už takové vedro jako v Bámu není a v tunice je mi celkem příjemně. Vyšplháme se na hradby a odtud máme výhled na celou pevnost. Je ohromná, monumentální. Neuvěřitelné, že je vše postavené jen z hlíny a slámy. Jak teprve musel vypadat mnohem větší Bám před svým zničením! Nakonec děláme ještě malou zastávku v centru nového Rayenu. Je možno tady koupit balenou vodu a místní výborné koláčky plněné datlovou náplní. Nachází se tu také nezbytná mozaiková mešita a malá svatyně Shir-e khoda. Zpět do našeho hotelu v Kermánu se vracíme kolem 19 hodiny. Od našeho průvodce si půjčuji laptop s připojením na internet a posílám domů mail. Již několik dní nemám na mobilu signál a nemohu posílat sms. Potom si vařím polívku a jdu spát.

Neděle 2. 5. 2010

Vstávám v 5:30 a balím. V 6:30 je snídaně a v 7 opouštíme Kermán. Před sebou máme 600 kilometrů do Šírázu. Krajina není moc zajímavá, většinou jen holé stepi, občas trochu zelené trávy. Poprvé za celou cestu po Íránu vidíme nomádské stany. Naštěstí v celé zemi jsou pěkné, široké, kvalitní silnice a tak se jede celkem dobře.
Kolem 10 hodiny zastavujeme u pěkného parku ve městě Sirjan. Řidič nám zase připravuje čaj nebo kávu a můžeme si trochu protáhnout nohy. K dispozici jsou čisté městské záchody samozřejmě zdarma. Oběd máme zamluven ve městečku Neyriz. Je to ospalá, zaprášená díra na úpatí pohoří Zagros. Turisté sem asi moc často nezavítají. Restaurace taky moc výstavní není, ale je hojně navštěvovaná místními lidmi. Je úplně narváno. Všechny židle v restauraci jsou ještě v originálních igelitových obalech jak byly zakoupeny. Zřejmě už to bude nějaký ten rok, protože místy z obalů zbyly jen cáry. Toto je velice rozšířený íránský zvyk. Má to zřejmě prodloužit životnost nábytku, aby se tak brzy neošoupal. Během naší cesty jsme se s tím setkali dost často-třeba v hotelových recepcích jsou křesla zabalená v igelitu a taktéž naše sedadla v autobuse jsou ještě v obalech, ale už značně potrhaných. Pro nás dost zvláštní. K jídlu je zeleninová polévka, jako předkrm bílý jogurt s bylinkami a jako hlavní chod si dávám oblíbený kuřecí kebab. Během jídla nějaký místní umělec preluduje na flétnu. Většina místních lidí používá k jídlu jen lžíci, někdy ještě vidličku. Nůž téměř nikdy. Ten po urgencích dostáváme jenom my turisté. Po odpočinku přejíždíme průsmykem pohoří Zagros. Kolem nás jsou vysoké hory přes 3 000 metrů. Serpentiny nahoru a potom serpentiny dolů. Jezdí tudy celkem dost náklaďáků a tak se naše jízda trochu zpomalí. Na vyhlídce na chvíli zastavíme na pár fotek. Pohoří je vyprahlé, téměř bez vegetace. V nižších polohách občas živoří fíkovníky. V dálce vidíme hladinu solného jezera Bakhtegan. Těch je v této oblasti několik. V údolí pod horami zastavujeme u ruin sasánovského paláce u města Sarvestán. Je zataženo, fičí vítr a vypadá, že každou chvíli začne pršet. Je to na svetr. Palác pochází z 5. století n. l. Památka byla zapsána na seznam kulturních památek Íránu. Palác je moc vzletné slovo, je to dost malá stavba a nikdo s určitostí neví k čemu vlastně sloužila. Jestli to byl nějaký lovecký zámeček nebo třeba chrám ohně. Hlavní prostor je zastřešený kopulí, která se propadla a teď se opravuje. Jinak je k vidění pár kamenných zdí a oblouků. Těsně přes Šírázem projíždíme kolem dalšího solného jezera Maharlu. Ale už se spustil déšť a nikomu se z autobusu ven nechce. Tak jen z okýnka děláme pár fotek. Jezero leží v nadmořské výšce 1460 metrů a má průměrnou hloubku 0.5-3 metry. Kolem břehů je narůžovělá krusta soli a uprostřed jezera je hejno plameňáků. Kolem 19 hodiny přijíždíme konečně do Šírázu. Už jsme za celý den hrozně utrmácení. Jsme ubytováni v centru města v hotelu Parsian.

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Tajuplná Persie - díl 1.

    Nádherná země, plná úžasných historických památek a hlavně milých, přátelských a pohostinných lidí. Země nezkažená dosud masovou turistikou. Návštěva Íránu byla pro mě největším cestovatelským překvapením. více

Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@