A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Írán - Cestopisy

Tajuplná Persie - díl 1.

Nádherná země, plná úžasných historických památek a hlavně milých, přátelských a pohostinných lidí. Země nezkažená dosud masovou turistikou. Návštěva Íránu byla pro mě největším cestovatelským překvapením.

Íránská islámská republika
23. 4. až 5. 5. 2010

Letos jsem se rozhodla pro poznávací zájezd do Íránu od jedné známé cestovní kanceláře. Zájezd mě upoutal svým zajímavým programem i velice příznivou cenou. V této zemi platí pro ženy (i pro turistky) zvláštní pravidla pro oblékání. Každá žena musí mít zahalené vlasy a delší nepřiléhavý oděv. Proto musím věnovat přípravě na cestu zvýšenou pozornost a s dostatečným předstihem si nakoupit všechny potřebné věci. Jedná se hlavně o delší volné tuniky a lehké šálky, které použiji na hlavu místo šátku. Naštěstí teď jsou tuniky u nás v módě a je jich velký výběr. Kalhoty stačí obyčejné plátěné a mohou být i rifle. Sukně, plavky a ramínková trička nechám letos doma. Při vyslovení jména Írán si všichni moji známí a kolegové poklepávají na čelo, že jsem se asi zbláznila, když tam chci jet. Vinou sdělovacích prostředků má každý obyčejný člověk představu, že se jedná o nebezpečnou, nepřátelskou zemi, kde na ulicích řádí a zatýká tajná policie a operují zde teroristické skupiny. Ženy zde trpí pod krutovládou svých despotických manželů a jsou z nich ušlápnuté chudinky, které nesmějí vystrčit nos z domu. Je to pro ně téměř k nežití a já tam jedu dobrovolně na dovolenou!!! Na cestovatelských stránkách na internetu ale čtu o Íránu úplně jiné věci, jako by to snad byla naprosto jiná země. Dle cestovatelů, kteří zemi navštívili v posledních letech se jedná o jednu z nejbezpečnějších asijských destinací, plnou příjemných přátelských a pohostinných lidí se spoustou historických pamětihodností a přírodních krás. Cestování je tam velice příjemné a neuvěřitelně levné. Kde je teda pravda? Co mě v Íránu čeká? Už to brzy zjistím.
Odlet ale neočekávaně zdramatizoval výbuch sopky na Islandu. Do tohoto okamžiku by v Evropě nikoho nenapadlo, že náš život tady může ovlivnit nějaká sopka, ležící několik tisíc kilometrů daleko. Mohutná erupce chrlí do ovzduší oblaka hustého dýmu, který stoupá až do výšky 10 000km. Větrem se mrak se dostává až nad Evropu. Z bezpečnostních důvodů jsou týden před mým odletem uzavřena všechna letiště v Evropě. Tisíce lidí zůstává uvězněno na letištích na mnoho dní. Železniční a autobusová doprava tak velký nápor nestíhá. Situace je úplně katastrofální. Každý den pozorně sleduji vývoj situace a stále se to nelepší. Prožívám hrozné nervy, že přijdu o zájezd a o zaplacené peníze. Čtyři dny před odletem je několik letišť otevřeno ke zkušebnímu provozu. Uskuteční se ale jen pár letů. Bude ještě několik dní trvat, než se provoz vrátí k normálu. Dva dny před odletem je konečně zprovozněna i naše linka do Istanbulu. Tak už to vypadá nadějněji, ale předpovědi hlásí další blížící se mrak popela. Nikdo neví, co bude další den.

Pátek 23. 4. 2010

Na tento zájezd cestovní kancelář neorganizuje společný transfer na letiště a já se tedy do Prahy musím dopravit sama na vlastní pěst. Před nějakou dobou se mi kamarádka nabídla, že v případě nutnosti mě na letiště doveze její manžel a tak teď jejich nabídku ráda využiji. Aby nezameškal moc v práci, tak vyrážíme brzy ráno, v 5:45. Dálnice je prázdná, počasí dobré, ani neprší, ani nesněží a tak cesta ubíhá rychle. Těsně před Prahou provoz trochu houstne a před barrandovským tunelem se pasírujeme v kolonách. Ale i tak jsem na letišti už v 7:30. Posnídám obloženou housku z domu a nechám si za 90,- Kč zabalit kufr do ochranné fólie. Potom čekám na otevření stánku cestovní kanceláře, kde vyfasuji doklady potřebné k cestě. Všichni účastníci zájezdu se seznamujeme s naším průvodcem. Je to starší pán, který pracuje externě několikrát do roka pro různě cestovky jako průvodce. V katalogu bylo pro realizaci tohoto zájezdu uvedeno minimum 16 lidí. Teď zjišťuji, že tohoto počtu nebylo dosaženo, je nás celkem jen 12. Tak je celkem zázrak, že se zájezd vůbec koná. Osazenstvo zájezdu tvoří dva manželské páry, dvě starší ženy a šest lidí jede úplně sólo (dva páni v důchodovém věku, jedna starší paní, dva muži středních let a já). Po několika základních informacích na úvod odcházíme společně na odbavení. Letadlo již přiletělo a tak si všichni oddechneme, že se naše dovolená nakonec přece jenom po té komplikaci se sopkou uskuteční. Letíme s leteckou společností Turkish Airlines přes Istanbul do Teheránu. Ve 12:20 startujeme. Všichni sedíme pohromadě, abychom se po vystoupení z letadla nemuseli dlouho hledat. Dostala jsem místo vedle 2 starších paní, které cestují spolu. Necelou hodinu po startu nám palubní personál roznáší jídelní lístky. Jako předkrm jsou fazole v oleji, hlavní chod si můžeme vybrat ze dvou jídel, buď burger s vejcem nebo kuře na bylinkách s rýží a ratatouille a na závěr je mandlový zákusek. Já si dávám to kuře a je vynikající. Potom se roznáší pití, teplé a studené nápoje a dokonce je zdarma i alkohol-whisky, džin a podobně. Jsem překvapena dobrou úrovní služeb tureckých aerolinek, s naším Travel Servisem se to nedá srovnat. Asi půl hodiny před přistáním v Istanbulu jedna paní (ne z našeho zájezdu) na palubě kolabuje. Letadlem se rozléhá: Pomoc! Doktor, doktor! Už modrá, nemůže dýchat. Letušky palubním rozhlasem vyvolávají, jestli je na palubě nějaký doktor, ať se přihlásí. Nakonec se přihlásí nějaký cizinec, že je zdravotník a paní nějak oživuje. Ta se naštěstí probere a vše dobře dopadne. Po 2 hodinách letu přistáváme v 15:30 místního času na letišti v Istanbulu. Zde máme 6 hodin čas než nám poletí další letadlo do Teheránu. Tuto dobu trávím se ženskými z letadla – navzájem si hlídáme věci a bloumáme po obchodech. V jednom kšeftě si kupuji za 7 euro pěknou lehoučkou šálku, bude se hodit v Íránu. Hodinu před odletem máme sraz s průvodcem a všichni společně odcházíme na odbavení k letu do Íránu. Ve 21h. nastupujeme do letadla a tam nastává velký zmatek a neustálé stěhování lidí z místa na místo. Ostatní cestující mají obrovská zavazadla, která se nemohou vejít do schránek nad námi. Určitě přesahují rozměry palubních zavazadel, ale nikomu to nevadí a letušky se trpělivě snaží vše vyřešit. Asi je to na této lince běžné. Ve 21:30 startujeme. Teď sedím vedle nějakých domorodců – Turků nebo Íránců. K jídlu si dávám jako předkrm uzeného lososa, potom hovězí masovou směs se zeleninou a rýží a jako zákusek vanilkovou panacotu s nastrouhanou čokoládou. Jsou to úplné kulinářské hody. Na pití čaj a kolu. Na tomto letu se už alkohol nepodává, v Íránu je přísně zakázán. Ani turisté si ho nemohou vzít sebou, za dovoz nebo pašování do země platí přísné tresty. Před přistáním si odcházím na toaletu zahalit vlasy. Delší volnou tuniku už mám na sobě od rána.

Sobota 24. 4. 2010

Po 3 hodinách letu přistáváme ve 2 hod. ráno místního času na letišti Imáma Chomejního na okraji Teheránu. Napětí se stupňuje. Jak to bude vypadat v této zemi, kterou bývalý americký prezident George W. Bush zařadil mezi země na tzv. OSE ZLA? Američané kromě spekulativního vývoje jaderné bomby a hypotetické spolupráce s Al-Kajdou vytýkají Íránu přílišný islámský radikalismus a nevylučují ani proti Íránu válku. S očima na šťopkách vystupujeme z letadla. Venku je těsně po dešti, vítr a 10 stupňů. U odbavovacích přepážek se utvořila mírná fronta, ale jde to rychle – jen razítko do pasu, o kousek dál vyzvednout kufr a přes scener projít ven. Žádné prohlídky, kontroly, šikanování, vyplňování formulářů, nic. Celá procedura byla rychlejší a jednodušší než třeba v Egyptě. Před letištěm to taky vypadá úplně normálně, moderní město, plno taxikářů nám nabízí odvoz do centra. Všichni se na nás mile usmívají a z nás pomalu opadá strach. Seznamujeme se s naším místním průvodcem panem Mučtabou. Je to Kurd a dříve pracoval jako profesor na teheránské uviverzitě. Umí několik světových jazyků a teď se právě učí ruštinu, tak s ním můžeme konverzovat kromě angličtiny a němčiny také rusky. Po chvíli pro nás přijíždí malý mikrobus. Nemá žádný úložný prostor na zavazadla a je trochu problém, abychom se tam všichni vešli. Nakonec se kufry naskládají na zadní sedadla a je to. Během jízdy je nám představen řidič mikrobusu, který nás bude následujících 11 dní vozit po své zemi. Jmenuje se Xerxés, to si rychle zapamatujeme. Cesta do našeho hotelu trvá něco málo přes hodinu. Kousek od letiště těsně po dálnici míjíme mešitu, ve které se nachází hrobka ajatolláha Chomejního (bylo mu 91 let, když 4.7. 1989 zemřel). Jako perličku průvodce dodává, že jeho vnuk se teď překvapivě hlásí k místní opozici. Později projíždíme novými výstavními čtvrtěmi Teheránu, všude vidíme krásně osvětlené moderní budovy, široké kvalitní silnice lemované zelenými pěstěnými trávníky a barevnými květinovými záhony. Náš Eram Grand Hotel leží v severní části Teheránu na úpatí pohoří Elborz. Přidělení pokojů proběhne rychle a před pátou hodinou ráno se dostávám konečně do postele. Vsávám v 7:30. Hotelový pokoj vypadá úplně normálně, 2 postele, stolek, křesílka, lednice, zrcadlo a TV. V šufleti objevuji korán, modlitební kobereček a kulatou hliněnou destičku, kterou si při motlitbě podkládají pod čelo. Dále v koupelně nacházím pantofle na přezutí, hřeben, kartáček na zuby a cestovní balení zubní pasty. Takto skvěle vybavené pokoje budeme mít ve všech hotelích po celou dobu naší cesty. Nevím jaké bude přes den počasí a tak si raději beru na tuniku ještě svetr. V 8:30 se vydávám do restaurace na snídani. Hotelové chodby jsou vyzdobené křišťálovými lustry a plastikami s výjevy z perské minulosti. K jídlu jsou místní tenké placky, které si namažu máslem a marmeládou a sroluji jako naše palačinky. Potom ještě ochutnám drůbeží šunku. Dále jsou vajíčka, zelenina a nějaké místní pasty a orientální jídla, do kterých se raději nepouštím. V 9:30 čekáme před hotelem na náš mikrobus. Je jasno a teplo, určitě přes 20 stupňů. Vzadu za hotelem se v dálce tyčí zasněžené pohoří Elborz. Nachází se tam nejvyšší hora celého Íránu Damãvand, která dosahuje výšky 5610m. Slovo Elborz je odvozeno z perské mytologie a dá se přeložit jako pozorovatelna. Teherán leží na náhorní plošině v průměrné nadmořské výšce 1200m. Z toho důvodu se tu teploty v průběhu roku výrazně liší. V zimě klesají pod bod mrazu a v létě stoupají ke 40 stupňů a město se utápí v nedýchatelném smogu. Pro turisty je nejpříznivější jarní období. Žije zde téměř 15 mil. obyvatel a nacházejí se zde četné univerzity, muzea a pamětihodnosti. Zastoupení tady mají významné domácí i zahraniční firmy a instituce. Teherán je spolu se svým okolím průmyslovým a obchodním centrem Íránu, pochází odtud 65 % průmyslové produkce země. Hospodářství podléhá z velké části státní kontrole, v soukromých rukou jsou jen menší podniky. Veřejnou dopravu v Teheránu obstarávají většinou autobusy (maďarské Ikarusy), od roku 2000 je v provozu také metro. Od roku 1992 v Teheránu jezdí trolejbusy (československé Škoda 15Tr). První zprávy o Teheránu pocházejí z roku 942. Hovoří se v nich o sídlišti s ovocnými zahradami a čistou vodou z hor. Většího významu dosáhl až za Safíovců (dynastie, která v zemi vládla od roku 1501). Teprve tehdy se stal Teherán definitivně městem. Nesmírný rozmach však město zaznamenalo až od vlády Ágy Muhammada Chána (1795-1797), zakladatele dynastie Kádžárovců, který se zde nechal korunovat na šáha. Jeho rozhodnutí usadit se v těchto místech učinilo z Teheránu centrum celé Persie. Na moderní výstavbě města se po roce 1857 podílel i český rodák Karel August Kříž. Za perské konstituční revoluce, probíhající v letech 1905-1911, zde mělo své středisko revoluční hnutí. Vzniká první perský parlament a v platnost vstoupila ústava, která omezila moc šáha. Dochází k bojům mezi šáhem a parlamentem a ve zmatcích se ujímá moci roku 1921 kozácký důstojník Réza Chán. Dynastii, kterou založil, nazval starobylým jménem Páhlaví. Zahájil výstavbu moderního průmyslu a vzdělávacích institucí. Roku 1935 změnil název státu na Írán. Po vypuknutí 2. svět války se Írán dostává pod vliv nacistického Německa. V srpnu 1941 vrhla sovětská a britská vojska do země a donutila Rézu Šáha k rezignaci ve prospěch mladého prince Rézy Páhlaví. Ve dnech 28. 11.-1. 12. 1943 se koná v Teheránu konference Velké Trojky za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina. Po skončení války nastal velký rozvoj aglomerace, který utlumil až pád monarchie během islámské revoluce v roce 1979. Od těch dob je Teherán hlavním městem Íránské islámské republiky a sídlem jejího prezidenta.
Po delším čekání (také Teherán se potýká s dopravními zácpami) pro nás konečně přijíždí autobus a vydáváme se na prohlídku města. První naše zastavení je u brány Bagh e Melli v centru města. Brána byla postavena za Kadžárovské éry v roce 1906. Je bohatě zdobena vojenskými výjevy ze života kozáků. Branou se vstupuje do Národní zahrady, kde se nachází ministerstvo zahraničních věcí. V Íránu dost střežená instituce, takže se k ní nesmíme přiblížit. Opět je odtud krásný pohled na zasněžené hory v pozadí. Pár kroků odtud navštívíme Národní muzeum, které je plné vykopávek z různých období bohaté předislámské historie Persie. První osídlení Íránu se datuje do 4. tisíciletí př. n. l., kdy sem přišli první Indoevropané zvaní Árijci. První říší zde byl stát Elamitů (2600-640 př. n. l.). Další příchozí byli Médové a Peršané. V letech (550-549 př. n. l.) král Kýros II. poráží Médy a vzniká Perská Říše. Byla největší říší jaká na Předním východě dosud vznikla. Dochází k obrovskému rozvoji. Budují se nová města (Persepole, Pasargady, Susy), rozsáhlá síť komunikací a správní aparát. Porobeným etnikům nikdy nebyla vnucována jiná víra a vláda dokonce podporovala jiné kulty. Dochází k rozvoji obchodu a řemesel. Jedná se o zlatou éru v perských dějinách a dnešní Íránci jsou na toto období velice hrdí. Trvání Perské říše ukončil Alexandr Makedonský, největší dobyvatel starověku. Zničil ji v letech 331- 330 př. n. l
Po ní následovaly říše Parthská a Sasánovská (méně nábožensky tolerantní, státním náboženstvím se stává zarathuštrismus). Po jejím pádu (636-651) se Írán stává součástí chalífátu a je islamizován. Neznamená to ale žádný úpadek a Peršané hrají důležitou roli ve státní administrativě. Slovo vezír, označující prvního ministra, pochází z perštiny. Během 9. a 10. století se Persie stává světovým centrem vědeckého bádání: filosofie, historie, matematika, astronomie, medicína (Avicena). Tyto nové poznatky později ovlivnily rozvoj evropské vědy v období renesance. Roku 1218 Čingischán překročil pohoří Altaj a dobyl Persii, po něm zde vznikla říše Ílchánů, která existovala zhruba 100 let. Po ní se na scénu dostává další dobyvatel Tamerlán. Roku 1370 vstoupil do Íránu a během 30 let dobyl Irák, Sýrii, část Malé Asie, jih Ruska a sever Indie. Za své hlavní město si vybral Samarkand. Nového rozkvětu dosáhla Persie za Safíovců. Nejvýznamnějším panovníkem byl v té době Abbás I. Veliký (1587-1629). Dobyl Irák a pod perskou kontrolu se dostala šíitská posvátná města Nadžáf a Karbalá. Zasazuje se za přestavbu města Isfahán a ten v té době dosahuje svého vrcholu. Vpád Afgánců roku 1722 ukončuje vládnutí Safíovské dynastie. Dalším významnějším panovníkem byl Karím Chán z rodu Zendovců. Za své hlavní město si vybral Šíráz a přinesl zemi mír a prosperitu. U moci ho vystřídala dynastie Kadžárovců. Za její vlády soupeří Rusko a Británie o vliv v tomto regionu. Kadžárovcům se ale podaří udržet svou suverenitu až do převratu v letech 1924-1925 a Írán se nikdy ve svých dějinách nestává evropskou kolonií. V muzeu si asi během 3 hodin prohlédneme nejvýznamnější vykopávky hlavně z Persepole a ostatních nalezišť z období staré Perské říše (kopie Chamurabiho kodexu). V druhém patře se potom nacházejí exponáty z pozdějšího islámského období, ručně psané korány, kaligrafické texty, zlaté předměty a keramika. Kolem 13 hodiny nás autobus odváží do luxusní restaurace na oběd. Cestou nás průvodce upozorňuje na zajímavý objekt, který bude vidět po levé straně z oken autobusu. Všichni se tam přesunují a autobus co nejvíce zpomaluje, abychom to všichni stihli vyfotit. Na zdi jedné vysoké budovy je nakreslena americká vlajka s umrlčími lebkami a padajícími bombami. Přes to je velký nápis DOWN WITH USA, pryč s USA! Podobné nápisy jsou také na zdech bývalé americké ambasády(oficiální název - americké špionážní doupě), kterou bohužel nemáme na programu. Odtud CIA v roce 1953 organizovala úspěšný puč a dalších 25 let podporovala megalomanského, diktátorského a neoblíbeného šáha Muhammada Rezu Páhlavího. Když byl v roce 1979 smeten islámskou revolucí, ozbrojení studenti ambasádu obsadili a rok a půl v ní drželi americké diplomaty jako rukojmí. Od té doby íránský režim nazývá Ameriku Velkým Satanem. V restauraci na jídelničku mají nějakou místní specialitu a průvodce nám ji všem moc doporučuje. Tak se na ni všichni necháváme zlákat. Po polévce nám donesou každému talíř s vařenou rýží a k tomu mísy se zelenou omáčkou s kousky hovězího masa. Už na první pohled to nevypadá moc vábně. Na druhý pohled přímo odporně. Omáčka vypadá jako kdyby do oleje posekali nějakou trávu a vymačkali několik citronů. Je to tak kyselé, že to téměř nemůžu pozřít. Íránci mají všichni v oblibě citrony a tak je dávají úplně do každého jídla i do polévek. Nakonec to zachrání nějaký sladký dezert. Na pití máme v ceně 1 nealko nápoj a čaj. Už i sem dorazila globalizace a je tu všude k dostání Coca Cola. Během jídla nám průvodce vyměňuje dolary za místní měnu rijály (cca 10 000 rijálů = 1 dolar). Na osobu doporučuje vyměnit jen 50 dolarů, prý to bude stačit. Do Íránu je nutno mít peníze v hotovosti. Nelze tu použít žádné platební karty z důvodů sankcí USA. Po jídle nám stačí jen přejít silnici a tam se ukrývá v podzemí Národní banky Národní muzeum klenotů. Bývá otevřeno jen 3 x týdně na 2 hodiny a tak máme celkem štěstí. Panují tam velice přísné bezpečnostní předpisy a tak si v autobusu musíme nechat úplně všechno včetně foťáků, což nesu dost těžce. Sebou si můžeme vzít jen peněženku. Vstupné nemáme v ceně zájezdu a je na místní poměry dost vysoké (30 000 rijálů = 60 kč.). Musíme se každý podrobit osobní prohlídce a projít před detektor kovů. Potom sestupujeme po schodech do podzemí a vcházíme metr širokými masivními ocelovými dveřmi po trezoru, ve kterém se nachází klenotnice. To, co se skrývá ve skleněných vitrínách, se nikde jinde na světě nevidí. Íránská klenotnice je považována za nejdražší kolekci klenotů na světě. Taková nádhera se slovy ani nedá popsat: úžasné šperky, mísy plné diamantů, safírů, smaragdů, perel, diadémy, vykládaná žezla a zdobené zbraně…. Oči úplně z té nádhery přecházejí. Jeden z nejcennějších exponátů je Paví trůn z roku 1798 osázený 26 733 drahokamy. Dále je tu Darya-ye Nur (Moře světla), největší neopracovaný diamant na světe o váze 182 karátů, nebo Koruna královny Farah Diba Páhlaví z roku 1967 osázena 5 druhy drahých kamenů, dále Zeměkoule z drahokamů vážící 34 kg, která je osázená 51 366 drahokamy-moře a oceány jsou ze smaragdů, země z rubínů a rovnoběžky a poledníky ze zlata. V neposlední řadě korunovační klenoty perských šáhů. Každou chvíli se podzemním prostorem rozezní alarm, to když se znavený turista dotkne skleněných vitrín.
Po prohlídce nás autobus odváží do starého města do blízkosti Golestánského paláce. Na prohlídku už je bohužel pozdě a ke všemu zde probíhá rekonstrukce. Palác byl sídlem dynastií Kadžárovců a Páhlaví. Průvodce nás vede do labyrintu uliček starého bazaru. Celkem je tu přes 10 km krytých pasáží . Orientace je tady velice obtížná a tak se všichni snažíme v davech lidí se neztratit. Prohlédneme si několik středověkých karavanserájí, které sloužily dříve jako hotely pro obchodní karavany a dojdeme až ke svatyni Imamzadeh Zeyd. Je to nádherná mozaikami vykládaná mešita a uvnitř ní je hrobka nějakého svatého. Poprvé se na bazaru dostáváme do bližšího kontaktu s místními lidmi. Všichni se na nás tváří velmi přátelsky, fotografování jim vůbec nevadí. Obchodníci nám nic nevnucují, neotravují a chovají se velice slušně. Můžeme si zboží v klidu prohlédnout a jít dál. Nikdo nás nechytá za ruku a netahá do krámů. Je to obrovský rozdíl oproti bazarům v Egyptě nebo Tunisku. Také je na ulicích vidět překvapivě hodně žen. Starší generace je oblečena v černých čádorech-černé dlouhé prostěradlo přehozené přes hlavu a spadající až na zem. Obličej zahalen není. Mladší ženy a dívky mají na sobě většinou džíny a přes ně delší vypasovaný kabátek. Přes hlavu elegantně přehozený šál. Výrazné líčení, sluneční brýle a nalakované nehty jsou naprosto normální. Vypadají moc dobře a my si ve svých beztvarých hábitech připadáme jako strašidla. Každá ulička se specializuje na jiné zboží: projdeme si uličky se zlatem, koberci, tepanými věcmi a oblečením. Ke konci se už sotva doplazíme zpět k autobusu. První den byl dost náročný. Kolem 18 hodiny se vracíme do hotelu. Obloha se zatáhla a začíná pršet. V centru města jsou kolony aut a zácpy a tak se přes ně pasírujeme skoro krokem. Na hotelu si připravím k večeři pytlíkovou polévku z prášku a k tomu slané krekry. Potom odpočívám a chystám věci na další den.

Neděle 25. 4. 2010

Vstávám v 5:30, balím a v 6:30 jdu na snídani, stejná jako včera. V 7:30 odjíždíme z hotelu. V centru děláme 15 minutovou zastávku na náměstí Svobody u věže Azadi. Věž se stala se svými 45 m výšky symbolem města a vstupní bránou do moderního Teheránu. V roce 1971 ji dal postavit šáh Páhlaví k oslavám výročí 2500 let vzniku Perské říše podle návrhu íránského architekta Hosseina Amanata. Impozantní věž obložená bílým mramorem se nachází na oválném náměstí uprostřed upraveného parku s květinovými záhony a fontánami. Působí svěžím, moderním, vzdušným dojmem. Kousek od věže jsou vystaveny zbytky nějaké americké helikoptéry. Bohužel se mi nepodařilo zjistit nic bližšího. Potom definitivně opouštíme Teherán a po dálnici směřujeme do asi 300 km vzdáleného Hamadánu. Kolem Teheránu je krajina i teď na jaře dost vyprahlá, ale později na úpatí pohoří Zagros se objevují zelená pole a rozkvetlé louky a pastviny. Vesnice jsou dost prosté, většinou s nepálených cihel. Zhruba v polovině cesty zastavujeme na odpočívadle, kde je možno koupit nějaké občerstvení a použít WC. Samozřejmostí každého stánku s občerstvením je samovar s horkou vodou na čaj. Před příjezdem do města se před námi vynořuje vysoké pohoří Zagros se zasněženými vrcholky. Ty dosahují výšky přes 3500 metrů. Samotný Hamadán leží ve výšce 1750m. To zaručuje příjemné klima v létě, ale drsnou a studenou zimu. Na naší cestě to bude nejstudenější místo. Ve městě žije asi půl milionu obyvatel a patří mezi nejstarší v Íránu. Původně se město nazývalo Ekbatana a největšího rozkvětu dosáhlo za vlády Achajmenovců. Ti zde měli svoje letní sídlo, na zimu se stěhovali do Sús. Hamadán ležel na důležité obchodní stezce mezi východem a západem. Seldžukové ho na krátkou dobu učinili hlavním městem. Byl zničen Mongoly ve 13. století a později Tamerlánem. Nikdy již nedosáhlo bývalého věhlasu. Nejprve se zastavujeme v restauraci na oběd. Zeleninová polévka je pro nás zase nezvykle kyselá. Jako hlavní chod si objednávám kuřecí kebab s rýží a jsem moc spokojená. Jsou to libová prsíčka na grilu a k tomu na dochucení zase citron. Hlavními atrakcemi města je několik hrobek. Nejslavnější osobností, která tady je pochovaná je Alí Abú Husajn ibn Abdulláh ibn Hassan ibn Alí ibn Sína al-Buchárí (980-1037), v Evropě známý pod jménem Avicenna. Byl to všestranný učenec, který ovládal ve své době veškeré známé vědní obory. Narodil se blízko uzbecké Buchary a vrchol života prožil v Hamadánu. Nejvíce ho zaujala filosofie a lékařství. Napsal velké množství spisů a nejznámější z toho je Kánon lékařství. Po dlouhá staletí sloužil jako základní dílo evropské medicíny a učilo se podle něj na všech univerzitách. Celkem je autorem více než 165 děl z různých vědních oborů, která sloužila učencům až do 17. století. Nad jeho hrobem bylo ve 20. století postaveno mauzoleum s kónickou věží s 12 pilíři. Po prohlídce pietního areálu odjíždíme na ubytování do hotelu Baba Taher. Z venkovní strany je bohužel celý pod lešením, ale zevnitř je moc krásný – mramorová schodiště a podlahy, zdi ozdobené barevnými freskami a vykládané zrcadly, křišťálové lustry, připadáme se tu jako v nějakém přepychovém paláci. V 16 hodin pokračujeme v prohlídce města. Hamadán byl v minulosti jedním z duchovních center židovského obyvatelstva v Íránu. I v současnosti tu žije malá židovská komunita. Nachází se zde údajná hrobka biblické Ester a Mordokaje. Jedná se o menší starobylou stavbu z neomítnutých cihel. Ve dveřích nás vítá místní rabín a zve nás dál. Nejprve si ale musíme zout boty. Uvnitř jsou zdi popsány biblickými texty v hebrejštině a v centrální místnosti pod menší kopulí stojí 2 sakrofágy přikryté látkovými přehozy. Vedle je dosud funkční synagoga. Rabín si jako jediný člověk během naší cesty po Íránu říká o bakšiš a má zájem i o propisky. Nyní na krátko opouštíme Hamadán a míříme na jihozápad od města do hor do Ganjnameh. Dole ve městě bylo kolem 20 stupňů a teď se stoupající nadmořskou výškou se citelně ochlazuje. Oblékáme si svetry a bundy. Z autobusu vystupujeme skoro ve 2000 metrech nad mořem. Kousek nad námi už je sníh. Dost tu profukuje. Jedná se o oblíbené výletní místo místním obyvatel. Všude je spousta stánků s občerstvením a suvenýry. V parku pod stromy jsou připravena piknikovací místa a šišárny. I přes poměrně chladné počasí je tady hodně lidí-rodiny s dětmi, mládež, několik školních výprav. Po kamenném širokém schodišti stoupáme k hlavní atrakci tohoto místa ke skalním nápisům krále Dárea I. a jeho syna Xerxa (5. století př. n. l.). Nápisy jsou do skály vytesány ve třech jazycích: staroperštině, elamštině a babylonštině. Oslavují boha Ahuramazdu, krále Darea a Xerxa a jejich velkou říši. Další zajímavostí tohoto místa je menší vodopád, který padá z výšky 12 metrů. Po prohlídce se vracíme zpět do Hamadánu. Projíždíme kolem zřícenin starověké Ekbatany-zbytky zdí a schodiště ke královskému paláci. Posledním bodem našeho dnešního programu je mauzoleum Bába Táhera. Byl to perský filosof a básník, současník Avicenny. Žil životem chudého potulného súfije a moc se o něm neví. Ale jeho verše byly známé po celém islámském Orientu a staly se klasikou perské literatury. Psal především milostnou lyriku. Věž jeho mauzolea se nachází na kopci a je zdaleka viditelná. Kolem se rozprostírá upravený park. V době naší návštěvy mají v parku hodinu kreslení íránští studenti. Uvnitř jsou zdi popsané verši Baba Tahera a strop je zdoben nádhernou mozaikou. Místo je opět velice populární u místních lidí. Kolem 19. hodiny se vracíme do hotelu s tím dnešní společný program končí. Já se ještě vydávám na procházku do okolních ulic. Sice se už začíná stmívat, ale cítím se tu bezpečně. Nikdo mě neobtěžuje, neotravuje, nepokřikuje na mě. Mohu se tu na ulici pohybovat sama naprosto svobodně jako dosud v žádné jiné islámské zemi. Je to tím, že tu platí přísná pravidla chování, která zakazují mužům, aby oslovovali na ulici cizí ženy. V zelenině nakupuji 3 pomeranče a 2 banány a kousek dál v pekařství 2 sladké buchty. V hotelu si na pokoji vařím k večeři polívku z pytlíku.

Pondělí 26. 4. 2010

V stávám v 6 hodin. Balím kufr a v 7 jdu na snídani do hotelové jídelny. Zůstanu na ni zírat s otevřenou pusou. Je tu prostřeno jako na nějakou slavnostní událost. Židle jsou obalené do bílých hedvábných povlaků, na stolech jsou krásné ubrusy a prostírání. Zdi jsou obložené zrcadlovou mozaikou a výjevy z perské historie. K jídlu jsou tradiční placky, máslo, džem, vajíčka, nějaké orientální pasty a sladká buchta. V 7:45 odjíždíme z Hamadánu. Dnes máme před sebou náročnou cestu přes 500 km do Kášánu, tam prohlídku města a odtud ještě 200km do Isfahánu. Ráno je slunečno, ale poměrně chladno. Svetr přijde vhod. Mnoho kilometrů jedeme kolem vysokých zasněžených hor, pod nimi v údolí jsou úrodná zelená pole. Do hor se jezdí na hony-žijí tam prý jeleni a mufloni. Před městem Arak zastavujeme na krásném parkovišti. Náš řidič Xerxés vytahuje termosky s horkou vodou a na lavičkách pod rozkvetlými stromy nám servíruje horký čaj a sušenky. Místní toalety jsou zdarma, jsou čisté a s tekoucí vodou. Od příjezdu do Íránu stále jen žasneme nad kulturní úrovní a vyspělostí této země. Po odpočinku pokračujeme dále. Z dálky se pod horami začínají vynořovat vysoké kouřící komíny a typické široké chladící věže. To značí, že se blížíme k rafinérii a k tepelné elektrárně. Stihnu zmáčknout 2 fotky a průvodce už nás napomíná, že tu platí přísný zákaz fotografování. V okolí města Arak se také nachází tajná zařízení na výrobu těžké vody a na obohacování uranu. Američané obviňují Írán z údajné podpory terorismu a z úsilí o získání zbraní hromadného ničení. Největším trnem v oku je pro ně íránský jaderný program. Pravdou je ale, že íránský jaderný program existuje již téměř padesát let, není novinkou současného režimu. Na jeho počátku byl výzkumný reaktor zakoupený v roce 1959 v USA. Režim šáha Páhlavího (kterého Američané podporovali) měl v úmyslu postavit do konce 20. století 23 jaderných reaktorů. K tomu už ale po islámské revoluci nedošlo. Nyní je před dokončením jaderná elektrárna v Bushehru. Írán se tvrdě brání, že jejich jaderný program je jen pro mírové účely, ale jejich ne vždy zcela transparentní postup vytváří prostor různým spekulacím, že se snaží o výrobu jaderných zbraní. Írán je moderní, bohatá, stabilní země, které se snaží získat vůdčí úlohu v jinak nestabilním regionu Středního východu. Tím jsou však hrozbou pro strategické plány Američanů, kteří si na tuto oblast plnou ropných polí také brousí zuby. Proto se Američané snaží Írán izolovat a oslabit jeho moc zavedením různých hospodářských sankcí. Ostatní země nesmí s Íránem obchodovat, není možné přímé bankovní spojení s Íránem, tajné služby organizují únosy a vraždy íránských jaderných vědců,atd. Íránští představitelé zase USA vytýkají jejich snahu o dosažení světové nadvlády. Kolem poledne přijíždíme do města Qom, který leží na okraji pouště Dašte Kevír. Qom je druhým nejposvátnějším (po Mashhadu) městem v Íránu a městem s největší hustotou ájatolláhů na metr čtvereční. Je centrem šíitské větve islámu. Je také místem, odkud se v roce 1979 začala šířit islámská revoluce. Dynastie Páhlaví, která se dostala k moci po Kadžárovcích začala zemi modernizovat a prosazovat západní způsoby života. Réza Šáh zakázal ženám nosit čádory, omezoval vlil duchovních a podporoval průmysl a evropské vzdělávání. Ve druhé světové válce se Írán slovně přiklání k nacistickému Německu a v srpnu 1941 vtrhla sovětská a britská vojska do země. Rézu šáha donutila k rezignaci a moci se ujímá jeho syn Muhammad Réza Páhlaví. Roku 1951 se předsedou vlády stává Mosaddek, který znárodnil ropné společnosti. Tím proti sobě popudil Británii a USA. Roku 1953 prezident Eisenhower schválil operaci Ajax, jejímž cílem bylo svrhnout Mosaddeka. CIA podněcovala protesty proti Mosaddekovi a došlo i k ozbrojeným konfliktům. Mosaddek se v srpnu 1953 vzdal a byl odsouzen ke 3 letům vězení. Šáh se vrátil k moci posílený a mocně podporovaný USA. Vládl jako krutý tyran a tvrdě potíral sebemenší politické protesty. Utrácel závratné sumy za své paláce a oslavy. Vojáci USA byly na základě šáhova dekretu na území Íránu beztrestní. Protesty proti šáhovi rostou. Do čela opozice se dostává ajatolláh Chomejní. Za své prohlášení, že Íránec má menší hodnotu než americký pes, protože když v USA přejede člověk psa, je za to potrestán, ale když Američan přejede v Íránu Íránce, má imunitu, je pronásledován a utíká do exilu. Nevole prostých Íránců proti režimu narůstá. V prosinci 1978 vyšly do ulic miliony lidí a krize vyvrcholila. Nenáviděný šáh opouští zemi v půli ledna 1979 a o dva týdny později se vrací z exilu oslavovaný Chomejní. V referendu se většina Íránců vyslovila pro zřízení islámské republiky. Revoluce přeměnila zemi v konzervativní teokratický stát založený na právu šaría. Prvním duchovním se stává Chomejní. Před revolucí byly Írán a USA přátelé, od revoluce po dnešní dny panuje mezi oběma státy nepřátelství. Během íránsko-irácké války stojí USA na straně Iráku a podporují režim Saddáma Husajna. Poskytují Iráku vojenskou pomoc, zpravodajské služby a komponenty pro chemické zbraně, které jsou potom použity proti Íránu. S více než 100 000 oběťmi chemických zbraní je Írán na druhém místě žebříčku zemí nejvíce postižených zbraněmi hromadného ničení, hned po Japonsku. Celkový počet íránských obětí se odhaduje na 1 000 000. Chomejní nedlouho po ukončení války v roce 1989 umírá. Nástupcem se stává Alí Chameneí a je hned jmenován také ajatolláhem. Prezidentem je zvolen Akbar Hášemí Rafsandžání, po něm umírněný Chátámí. Tomu se daří prosadit některé reformy-větší svoboda tisku atd. V roce 2001 americký prezident Bush mladší zařadil Írán spolu se Severní Koreou a Irákem na Osu zla. V dalších prezidentských volbách v Íránu v roce 2005 vítězí Mahmúd Ahmadínežád, který do té doby úřadoval jako starosta Teheránu. Vztahy s USA se ještě zhoršují, Američané nevylučují použití vojenské síly. Pravidla, která vznikla v islámské revoluci pod vedením Chomejního, platí v zemi dodnes. Ústava vychází z teorie skrytého imáma. Dvanáctý potomek Muhammada prý nezemřel, ale odešel do ústraní, aby se jednou vrátil a nastolil spravedlnost. Dočasně ho jenom zastupují nejvyšší duchovní vůdcové-nyní Chameneí. Stále se tak vlastně čeká na příchod dvanáctého imáma. V čele země sice stojí prezident, ale jeho moc oslabuje tzv. Dozorčí rada, Rada na ochranu ústavy a Rada dohlížitelů. Jejich úkolem je dbát na soulad zákonů s islámským právem. V zemi mohou působit různé politické strany, pokud jejich cílem není zrušení islámského státu. O přízeň voličů soupeří v demokratických volbách, kde mohou volit i kandidovat i ženy. V Íránu se praktikuje směr islámu zvaný šía. Šía vznikla nedlouho po smrti Muhammada odtržením skupiny jeho stoupenců. Tato skupina prosazovala, že nástupcem ve vedení náboženské obce mohou být jen pokrevní příbuzní Muhammada. Navrhovali zvolit Alího ibn Abí Táliba (bratranec a zeť Muhammada), většina však zvolila Abú Bakra. Alí se stal chalífou až jako čtvrtý v pořadí. Byl ale brzy zavražděn. Po něm nastoupil Hasan a potom jeho mladší syn Husajn. Ten je však zabit v bitvě u Karbalá roku 680. Prorokův vnuk Husajn se tak stává mučedníkem a chalífátu se ujímá Umajjovská dynastie. Jako vzpomínka na mučednickou smrt Husajna se v Íránu do současnosti slaví svátek ašúra. Již nikdy nedojde k usmíření mezi šíity a sunnity. V rámci islámského světa tvoří šíité menšinu, nejvíce jich žije v Íránu, Ázerbajdžánu, Bahrajnu a Iráku. Právě ve městě Qom se nachází spousta šíitských náboženských škol a velké množství svatých míst. Pomodlit se sem přijíždějí poutníci z celého světa. Kolem již téměř vyschlé řeky jsou vystavěna rozsáhlá parkoviště. Tady lidé přijíždějící z daleka i kempují a piknikují ve stanech. Po ulicích proudí zástupy věřících v konzervativním oblečení. V programu našeho zájezdu nemáme zahrnutou prohlídku města, ale aspoň uděláme kratší okružní jízdu kolem nejvýznamnějších památek a na pár minut zastavíme na nábřeží řeky Qom, abychom si mohli udělat pár obrázků Svatyně Hazrat-e Masumeh. Svatyně je hrobkou Fatimy, sestry Imama Rezy, která zde zemřela v 9.století. Většina dodnes stojících staveb je z doby Shaha Abbase I. a dalších safávidských králů. Obrovská zlatá kupole, blankytně modré minarety a další stavby v tomto rozrůstajícím se komplexu však nemuslimové mohou obdivovat jen zvenku. Nevěřícím je vstup zakázán. Na svatyni navazují další modernější objekty, které slouží jako náboženské školy a knihovny. Po okraji pouště pokračujeme v cestě do Kášanu. Krajina je suchá, vyprahlá. Na levé straně se rozkládá jen rovná pustina, napravo silnici lemuje pohoří s různobarevnými vrstvami hornin. Ve 14:15 přijíždíme do města Kášán. Nejprve zastavujeme u restaurace na oběd. Máme zpoždění a už nás asi nečekali. Ale za pár minut je vše připraveno. Dostáváme vynikající polévku potom následuje bufet-různé zeleninové saláty, čočka, nějaké pasty, mletý kebab, rýže a hranolky s kečupem. Moc si všichni pochutnáme. Na závěr meloun a čaj. Kášán má asi 170 000 obyvatel. Lidé zde žijí již nejméně 6 000 let. Podle staré legendy ho založila královna Zubejda, manželka chalífy Harúna ar-Rašída, známého z Pohádek tisíce a jedné noci. Přestože se jedná o pouštní oázu, od 10. století prosperuje jako významné centrum obchodu s keramikou, hedvábím a hlavně s vyhlášenými kášánskými koberci. Největší rozvoj město zažilo za vlády Seldžuků v 11. a 12. století. Nejvýznamnější památkou jsou ve městě asi tradiční středověké kupecké domy. Je jich tu pro veřejnost opraveno a zpřístupněno několik. My navštěvujeme dům rodiny Cháne-e Abbásín. Je ze všech dochovaných domů v Kášánu nejstarší, neboť pochází z konce 18. století. Rozkládá se na ploše 5000m2. Zajímavostí jsou jeho dvě podzemní patra kolem šesti nádvoří a tajné únikové průchody. Klenuté stropy zajišťovaly dostatek stínu, vikýře a otevřené šachty zase přiváděly denní světlo. Stavební důmysl architekta pak podtrhují sklíčka na stropech místností, která v noci násobila světla svíček a navozovala dojem zářící hvězdné oblohy. Celý komplex působí neuvěřitelně lehce a vzdušně. Na nádvořích pestrobarevné záhony květin obklopují bazénky s vodou a fontány. Architektura mi připomíná španělskou Alhambru. Podle odborníků tato rezidence aspiruje na titul Nejlepší soukromý dům Íránu všech dob. Po té nás průvodce vede k mešitě a medrese Agra Bozorg z 18. století. Jedná se o nejkrásnější islámskou stavbu ve městě. Je postavená ve 2 úrovních a ozdobená blankytnými a okrovými kachličkami s geometrickými vzory. Kolem obdélníkového nádvoří se vypínají k nebi dva ívány, štíhlé minarety a věže na chytání větrů, které v poušti slouží jako klimatizace. Uprostřed nádvoří je bazének s vodou. Jsme tu jediní návštěvníci. Autobusem přejíždíme na okraj města, kde se nachází pozůstatky zikkuratu Tappeh Sialk. Spíše než zikkurat to ale připomíná hliněný kopec. Jen sem tam kousek obnažené zdi z nepálených cihel dává tušit, že se jedná o stavbu pocházející z raně neolitické doby. Je to jeden z nejstarších zikkuratů na světě (asi 7500 let starý). Nalezli ho francouzští archeologové v roce 1930 a z části výzkumy financoval Louvre, kde jsou také některé exponáty odtud vystaveny. Dole pod zikkuratem se pod střechou z vlnitého plechu nachází skleněná schránka s kostřičkou asi 10ti letého dítěte, která pochází z doby 5 500 let př. n. l. Z vrcholku zikkuratu je pěkný výhled na město a na vzdálené vyprahlé pouštní kopce. V 18 hodin se vydáváme na poslední úsek naší dnešní cesty. Máme před sebou ještě 200 km do Isfahánu. Po chvíli po pravé straně míjíme nějaký tajný vojenský objekt. Vede k němu železnice a dráty vysokého napětí. Kolem jsou rozhledny. Samotný areál je obehnán vysokým hliněným valem a není do něj ze silnice vidět. Po 2 hodinách děláme zastávku na toaletu. Už jsme všichni dost unavení. Již za tmy konečně přijíždíme do Isfahánu. Centrum města je hrozně ucpané a my se stále nemůžeme propasírovat do našeho hotelu. Jezdíme furt dokola stejnými ulicemi a nedaří se odbočit do správné ulice. Panuje tady neuvěřitelný zmatek a ruch. Takové to nebylo ani v Teheránu. Konečně v 9 večer zastavujeme před naším hotelem AZADI. Není sice tak luxusní jako ten včerejší, ale jde to. Hned si vařím polívku a jdu co nejdříve spát.

Úterý 27. 4. 2010

Kolem 7 hodiny mě budí hluk z ulice. Hotel je na jedné z hlavních tříd blízko historického centra. V 8 je snídaně-placky, sušenky, jogurt, máslo, džem, vajíčka a červený meloun. Potom si skočím do obchodu vedle hotelu koupit balenou vodu. Na prohlídku dnes vyrážíme až v 9:30. Isfahán nesfe džahán, říká slavné perské přísloví: Isfahán je půl světa. Isfahán je nejkrásnějším městem v Íránu a třetím největším městem v zemi. Žije v něm téměř 1.6 mil. obyvatel. Kořeny města sahají až do dob Achajmenovců. Sasánovci město pojmenovali na Asfahán-Město armád, protože tehdy sloužilo jako posádkové město. Po dobytí Persie Araby tady vládli umajjovští a abbásovští chalífové. Potom bylo město dobyto Mongoly a brutální dobyvatel Timur uprostřed centrálního náměstí Mejdán nechal navršit pyramidu ze 70 000 hlav pobitých obyvatel města. Vzestup Isfahánu začal v 16. století za vlády Šáha Abbáse I. , který z něj udělal hlavní město. Žilo v něm až 600 000 obyvatel. Během jeho vlády vznikla ve městě taková architektonická díla jaká nenajdeme nikde jinde v islámském světě. Později bylo hlavní město přesunuto do Šírázu a Isfahán pustl a obyvatel ubývalo. Teprve v první polovině 20. století se začalo s rozsáhlými opravami a dnes se město opět zaskvělo ve své nádheře a stalo se Mekkou všech obdivovatelů islámského umění. Je takovou malou Paříží Íránu. Autobusem přejíždíme přes řeku Zayandeh do Džolfy - Arménské čtvrti, kde žije pokojně vedle svých muslimských sousedů 13 křesťanských obcí. Každá obec má svůj kostel. Šáh Abbás sem v 17. století přivedl křesťanské Armény, aby mohl využívat jejich uměleckých a řemeslných schopností. Jejich potomci tu žijí dodnes. Katedrála Vank je největší a nejkrásnější z místních kostelů. Svým slohem, vypůjčeným od islámské architektury, vypadá dost neobvykle. Na venkovní fasádě se objevuje mozaiková výzdoba v modrých tónech, podobná jako bývá na mešitách. Jen kříž na kopuli a na zvonici dává tušit, že se jedná o křesťanský kostel. Interiér je dost temný, zdi jsou pokryty úžasnými freskami a malbami s biblickými motivy a ornamentálními vzory. Bohužel se tady nesmí fotit. Tísní se tu davy lidí. Památka je asi hodně oblíbená i jako místo školních výletů. Vedle kostela vybudovala arménská komunita památník připomínající utrpení během genocidy v letech 1915-1918, kdy bylo Turky povražděno 1.2 milionů Arménů. Nakonec prohlídky ještě navštívím místní WC. Tady se mi stala malá nehoda, když mi krytka od objektivu spadla rovnou do záchodu. Nedala se už nijak zachránit, zapadla až do odpadové trubky a ucpala ji. Vracíme se zpět k autobusu a přejíždíme do centra starého města. Je krásné slunečné počasí, kolem 25 stupňů. Teď máme na programu Palác Chehel Sotun-Palác čtyřiceti sloupů. Je obklopen velkou zahradou. 20 dřevěných sloupů, které nesou střechu otevřené verandy se zrcadlí na hladině vodní nádrže a díky tomuto optickému efektu získal palác svůj název. Postavil ho Šáh Abbás II. v 17. století k reprezentačním účelům. Pod dřevěnou verandou se ukrývá íván se stalaktitovou výzdobou pokrytý zrcadlovou mozaikou. Uvnitř se ve Velké síni nacházejí úžasné fresky s výjevy ze šáhova dvora a z velkých bitev, které vedli panovníci s Osmanskými Turky. Je vzácnost vidět v islámském světě figurální kresbu. Venkovní zdi jsou zdobeny výjevy ze života evropské šlechty. Palác v dnešní podobě je ze začátku 18. století. V zahradě potkáváme spoustu íránských studentek, které se na nás vesele usmívají a ochotně se nechávají fotit. Na ulici před palácem nás obklopí chlapecká třída ze základní školy a taky se chtějí od nás nechat zvěčnit na fotkách. Teď nás čeká oběd v restauraci Shahrzad. Je tu pro nás připraven dlouhý stůl. Stěny jsou zase zdobené barevnými ornamenty, malbami ve stylu perské miniatury a vykládané zrcadlovou mozaikou jako v nějakém paláci. Je to jedna z nejlepších restaurací ve městě. Dostáváme tradiční zeleninovou polévku s citronem. Zdá se nám, že je to stále ta samá, asi jiné druhy nevaří. Jako hlavní chod si dávám na doporučení průvodce zase nějakou specialitu. Je to rýže vařená v jogurtu se šafránem a potom zapečená s kousky kuřete. Je to moc dobré. Nakonec červený meloun a šálek čaje.
Po odpočinku odjíždíme k řece Zayandeh (v překladu Plodná řeka), přes kterou je v Isfahánu postaveno 5 historických mostů. My si prohlédneme 2 z nich. Nejprve ten nejstarší - most Shahrestan ze 12. století. Řeka od té doby trochu změnila koryto a nyní most vede jen přes slepé rameno. Je to masivní kamenný otevřený most dlouhý 108m a stojící na 13 hlavních pilířích. Most Khaju je nejkrásnějším mostem v Isfahánu. Dal ho postavit Šáh Abbás II. v roce 1650 na základech staršího mostu. Je 132 metrů dlouhý, 14 metrů široký a má 23 oblouků. Pod mostem jsou stavidla a most tedy může regulovat výšku hladiny v řece podle toho, kolik vody je potřeba na zavlažování. Most má 2 poschodí s arkádami. Na obou koncích a uprostřed stojí osmiboké pavilony, které poskytují nevšední výhledy na řeku. Most je postaven z cihel okrové barvy a ozdoben modrými mozaikami. Kryté klenuté přízemí poskytuje v letních měsících příjemný chládek, je to oblíbené místo íránské mládeže. Venku se dá sedět na kamenných schodech svažujících se do řeky nebo se dá i brouzdat v čisté modré vodě. Mladé Íránky si neváhají vykasat kalhoty ke kolenům a za pomoci místních chlapců se cákají v řece. Autobusem se vracíme do centra starého města. Právě tady probíhá výstavba metra a tak je několik ulic úplně uzavřeno. To značně stěžuje dopravu a způsobuje chaos a zácpy. Dál už to autobusem nepůjde a tak musíme pěšky přejít přes ohromné staveniště. Celá ulice je vybagrovaná a chodci se proplétají mezi stavebními stroji a doufají, že nikam nespadnou nebo je něco nepřeválcuje. Mezi tím operují iránští geodeti. Škoda, že v tom zmatku a prachu nestihnu skoro nic vyfotit. Potom zahneme do nějakého temného průchodu a ocitáme se v labyrintu Velkého bazaru. Tady by se nikdo bez průvodce nevyznal. Do bazaru se ještě později vrátíme, teď jím jenom rychle proplujeme na cestě do Páteční mešity. Není čas se nějak moc rozhlížet nebo lelkovat, člověk by byl navždy ztracen. Isfahánská mešita Jameh-neboli Páteční mešita (každé město má Páteční mešitu, je to hlavní mešita, ve které se konají páteční modlitby) je největší mešitou v Íránu a k tomu je přímo učebnicovou ukázkou všech hlavních perských architektonických slohů. Nejstarší její části pocházejí z 8. století. Její dnešní podoba je výsledkem neustálých přístaveb a rekonstrukcí skoro až do současnosti. Z 11. století se v mešitě dochovaly 2 kopule, další prvky pocházejí od Mongolů, Timurovců, Turků a Safíovců. Každá éra se na celkové podobě mešity něčím podepsala. Kolem čtvercového nádvoří se k nebi vypínají 4 íwány orientované do 4 světových stran. Jsou to jakési otevřené klenuté síně se stalaktitovou výzdobou stropu obložené mozaikami. Ve středu nádvoří je fontána napodobující Kaabu v Mekce. Nádvoří lemují dvoupatrové arkády bohatě zdobené modrými mozaikami. Protože Korán zakazuje zobrazování osob, bylo umění ornamentu dotaženo k vrcholné dokonalosti. Složitá ornamentální výzdoba se prolíná s kaligrafickými nápisy. Taková nádhera se nedá popsat. Nikde jinde jsem to neviděla. I dva štíhlé minarety jsou celé obložené mozaikou. V jednom z íwánu je položen koberec, který má sloužit k modlitbám. Místo toho na něm pospává pár domorodců. Uvnitř prozkoumáváme starobylé prostory postavené s neomítnutých cihel se zajímavě řešenou klenbou. Za zmínku stojí také dřevěný krásně vyřezávaný mihráb ze 14. století. Po prohlídce se autobusem přesouváme do prodejny koberců. V minulosti jsem už takových kobercáren absolvovala nepočítaně, ale v Perisii je to pro turistu skoro povinností. Perský koberec je snad nejznámějším produktem perské kultury. Tradičně zhotovený koberec představuje pro Íránce mnohem víc než jenom pokrývku podlahy. Je výrazem blahobytu, je jakýmsi zajištěním pro zlé časy, kdy je ho možno prodat a tím získat nemalé peníze a je součástí kulturní a náboženské tradice. Rané nálezy jeho pletených předchůdců pocházejí z 5. stol. př. n.l. V 7. století se těšily koberce vázané z vlny nebo hedvábí velké obliby na perských královských dvorech. V průběhu staletí se umění vázání koberců stále zdokonaluje a vznikají další a další druhy vzorů. Kvůli vlně se chovají speciální druhy ovcí a zemědělci pěstují rostliny, ze kterých se vyrábí různá barviva. Už v 8. století se perské koberce dostávají přes španělsko do Evropy. Později Ludvík XIV. dokonce povolává do Paříže vazače koberců přímo z íránského Kermánu. Dnes patří perské koberce k nejdůležitějším artiklům íránského vývozu. V celkovém objemu tvoří zhruba třetinu všech koberců, které se na celém světě vyrábí tradičním způsobem. Jejich budoucnost je ale dost nejistá, protože mládež se již tomuto náročnému umění nechce učit. Také hospodářské sankce vyhlášené OSN proti Íránu značně omezují a ztěžují jejich vývoz. Do USA byl jejich export přísně zakázán a do ostatních zemí je ztížen kvůli nemožnosti přímého bankovního spojení s Íránem. Nákup se uskutečňuje prostřednictvím třetí země (Turecko nebo Emiráty), ale USA už vyvíjejí tlak i na tyto země, aby s obchodováním s Íránem přestaly. (Na konci zájezdu se tato skutečnost dotkne také nás). V obchodě nás pohostí skleničkou čaje a podají nám výklad o celém procesu výroby tradičních koberců. Mladá Íránka nám předvede vázání uzlíků a sami tak vidíme jaká je to pomalá a titěrná práce. Jeden středně velký koberec se tak vyrábí řadu měsíců a podle toho se taky odvíjí jeho cena. Rozhodně to není levná záležitost. Předvádějí nám různé druhy vzorů, jeden krásnější než druhý. Několik lidí ze zájezdu si je dokonce kupuje. Cena je tak zhruba 300-400 dolarů. Já si jako suvenýr kupuji malinkatý kobereček (60x60cm) za 50 dolarů. Nelze být v Persii a nekoupit si peršan.
Tím končí náš dnešní společný program. V 18:30 se vracíme do hotelu. Trochu si odpočinu a kolem 20 hodiny vyrážím s přáteli ze zájezdu pěšky do centra. Beru si foťák a stativ, abych mohla dělat noční fotky krásně osvětlených památek. Obchody jsou všechny otevřené a na ulicích je plno lidí. Za výlohami vidíme moderní pěkné oblečení, elegantní boty, kabelky, značkové džíny, krajkové luxusní prádlo. Také vypasované kabátky, jaké nosí místní krásky se nám moc líbí. Pokud bychom měli více času, tak bychom si nějaký určitě koupily. Ceny jsou levnější než u nás. Po asi 20 minutách přicházíme na Imámovo náměstí neboli Mejdán. Celé náměstí je nádherně osvětleno. Svými rozměry 512 x 163m patří k největším a nejkrásnějším na světě Náš Václavák je 4 x menší. Náměstí je obehnáno dvoupatrovými arkádami, jižní stranu zabírá Imámova mešita, na západní straně je palác Ali Qapu, naproti němu Lotfoláhova mešita a na poslední straně náměstí je hlavní vchod do Velkého bazaru. Mejdán je celý postaven v jednotném architektonickém slohu a patří v vrcholům islámského umění. Uprostřed náměstí je trávník a obrovská fontána, která je teď v noci barevně nasvícená. Připadáme si tady jak v Pohádce tisíce a jedné noci. V obchůdku pod podloubím si kupujeme vynikající zmrzlinu a kocháme se pohledem na tu nádheru kolem. Na trávníku piknikují místní rodiny, kolem korzuje místní mládež a projíždějí kočáry tažené koňmi. Po odpočinku začínám fotit osvětlené mešity a paláce. Kamarád se mezi tím seznamuje s jednou místní rodinou, která nás potom oba zve k sobě na deku na piknik. Piknikování je v Íránu velice oblíbené. Celé rozvětvené rodiny se v večeru scházejí v parcích nebo někde za městem v přírodě a přinášejí si sebou koše s jídlem a pitím. Milují zelenou trávu, stromy a rozkvetlé květiny. O parky všichni pečují, nikde člověk neuvidí rozbitou lavičku, poničené záhony nebo rozházené odpadky. To u nás by to tam po takových hromadných piknicích vypadalo jako na smetišti. Oba dostáváme sendvič se salámem, zeleninou a nějakým dresinkem. Přišlo mi to k chuti, protože jsem nestihla večeři. Martin na oplátku kupuje dětem zmrzlinu a já jim dávám pár bonbonů. Bohužel komunikace je dost složitá, mluví jen fársí. Podle oblečení se jedná o velice konzervativní rodinu. V jejím čele stojí otec, vedle něj v černém čádoru se na nás usmívá jeho manželka. Mají 3 dcery. Kromě nejmenší mají i ony na sobě čádory. Dále jsou tu 2 manželčiny svobodné sestry a potom dědeček s babičkou. Pro všechny obyvatele Blízkého a Středního východu je rodina velice významnou hodnotou. Udržují se v ní mnohem intenzivnější vztahy i mezi vzdálenějšími příbuznými. Všelijací strýčkové a bratranci jsou si mnohem bližší než v evropských rodinách. Pro manželské soužití má zásadní význam podepsání manželské smlouvy. Ta stanoví výši svatebního daru, který vyplácí ženich nevěstě, dále upravuje vzájemná práva a povinnosti manželů a další majetkové záležitosti. Je povoleno používání antikoncepce. Povinností každého manžela je obstarávat obživu pro manželku a děti. Manželka může pracovat a tyto zisky patří jen jí. V případě rozvodu si děti ponechává otec. Při rozvodu manžel musí doplatit zbývající část svatebního daru, protože většinou při sňatku zaplatí pouze jeho část. Rozvedená žena tak má dostatek financí do doby než se zase vdá a nezůstane bez prostředků. Mnohoženství je již vzácné. Vztah Íránců k cizincům je dán tradiční orientální pohostinností. Pokládají za čest ve své zemi přivítat a pohostit cizince a nezáleží, jestli je to muslim či jinověrec. Pokud se s ním mohou ještě vyfotit a pochlubit se před ostatními, tak jsou na vrcholu blaha. Ještě nejsou zkaženi turistickým ruchem a nevidí cizince jen jako chodící peněženku, ze které by mohl kápnout nějaký bakšiš. Po rozloučení se pomalu vydáváme na zpáteční cestu do hotelu. Na Martina na každém kroku pomrkávají mladé Íránky, 3 dívky nás dokonce zastavují a chtějí se s ním fotit a vyměňují si mailové adresy. Potom se jich nemůžeme zbavit. Takové chování se rozhodně neslučuje s oficiálními konzervativními postoji, podle nichž se nesmí žena stýkat s cizími muži bez přítomnosti svého mužského příbuzného. Na druhou stranu zase muži nesmějí na ulici kontaktovat cizí ženy nebo se jich dokonce dotýkat. Ale celkem často vidíme mladé dvojice jak se vodí za ruku nebo se k sobě tisknout někde za keřem v parku. Tak to asi nebude s dodržováním pravidel chování tak horké. Nikde za celou dobu jsme nenarazili na tzv. mravnostní policii, která by na ulici zatýkala špatně oděné ženy. Hodně mladých dívek nosí vypasované kabátky a upnuté džíny, aby vynikla jejich štíhlá postava. Také líčidly určitě nešetří a velice populární jsou v zemi plastiky nosu. Často na ulicích hlavně tady v Isfahánu potkáváme Peršanky se zalepeným nosem po operaci. Kolem 22:30 se vracíme plni dojmů zpět do hotelu.

další cestopisy
Fotoalba
albumimgj0654270

Tajuplná Persie

13.04.2011
Komentáře
2
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
mel_1 30.05.2011 07:43
Re:  

Děkuji moc za všechny vaše komentáře. Jsem ráda, že se fotky a cestopisy líbí.

  • Anonym (9)
  • Anonym (7)
Frida 29.05.2011 22:19
 

Přečteno jedním dechem ! ;-)

  • Anonym (7)
  • Anonym (8)
Zpět na všechny diskuze